Ztroskotání Agnes

Tahač přijel do Stráže nad Nisou ve středu v půl jedné. Protože letos nepršelo, bez problémů jsme vytáhli přívěs s lodí ze zahrady, odstranili terénní Mercedes, překážející v zatáčce, a vyrazili na sever k polskému přístavu Trzebież.

Přívěs letos dostal pneumatiky původně určené pro dodávku a kapitán si pochvaloval, jak výrazně se zlepšily jeho jízdní vlastnosti.

"Jedeme skoro osmdesát a ta loď se ani nehne. To je dobře, že jsme je vyměnili, to je rozdíl proti loňsku," opakoval již poněkolikáté, když jsme měli za sebou 187 kilometrů cesty, a sklonil se ještě jednou ke zpětnému zrcátku.

"Zastav, guma je v čudu!" houknul na řidiče.
Zabrzdili jsme v odstavném pruhu dálnice a loď i auto zahalil černý čmoud a smrad z pálící se pneumatiky. Guma byl ten menší problém. Horší bylo ulomené dolní rameno pravého kola zadní nápravy, díky kterému se celé kolo vyvrátilo dozadu. Koroze na lomu značila, že tam prasklina již nějakou dobu musela být, ale byla tak šikovně schována za krycí trubkou upevňovacího šroubu, že vůbec nebyla vidět.
Vlastně jsme měli velké štěstí; kdyby se totéž stalo na předním kole, zablokovalo by i zadní a vlek by pravděpodobně stáhnul celou soupravu z dálnice.

Parkoviště jsme měli kilometr za sebou, což nám bylo platné jako padák v ponorce, a k nejbližšímu sjezdu z dálnice byly čtyři kilometry. Jako jediný použitelný nápad se jevilo pokusit se kolo alespoň trochu srovnat a pak ty čtyři kilometry zkusit odstavným pruhem popojet. Sice přitom definitivně zničíme pneumatiku, ale alespoň se dostaneme z dálnice.

Pomocí dvou hydraulických heverů jsme nadzvedli porouchanou nápravu a vyvazovací kurtou přitáhli vylomené kolo do přibližně správné polohy, když za námi zabrzdil vůz dálniční policie. Vylezl z něj vousatý četník, podíval se na kolo a prohlásil, že s tímhle dál nepojedeme. Což už jsme zjistili taky, protože při každém pohledu na nápravu se objevovaly další ohnuté části v systému zavěšení kola.

Policista zkontroloval doklady a zeptal se kolik máme peněz. Když zjistil že málo, pokrčil rameny se slovy, že si to tedy budeme muset nějak zařídit, a šel zavolat odtahový vůz. Pak si zapálil cigaretu, se zájmem si znovu prohlédl nápravy vleku a začal vyzvídat z jakého auta jsou.

"Skoda hundert?" vyděsil se po odpovědi, že ze škodovky. Těžká otázka. Byly to přední nápravy ze Škody 1203, jenže v zemi Barkasů takové auto pravděpodobně nikdy neviděl a číslovka začínající slovem tisíc by mohla vést ke spoustě dalších záludných otázek.

"Škoda Transporter," vyřešil zapeklitou situaci náš řidič.

Četník chápavě pokývnul hlavou a vrátil nám papíry od vleku. Pak vytáhl z kufru dlouhou skládací tyč s červeným přístrojem na konci a přeměřil výšku lodi, neboť ho napadlo, že se možná nevejdeme pod tři dálniční mosty, které nás čekaly.

Odtahový vůz přijel zhruba za hodinu a dva prostorově výrazné pány z jeho posádky spíš než výška lodi zajímala délka přívěsu. Dvakrát si ji pečlivě odkrokovali a pak se rozhodli, že to zkusí. Díky nájezdovému úhlu na plošinu vyžadovala celá operace milimetrovou přesnost při práci s hydraulikou i navijákem, neboť jakmile se oj přívěsu příliš nadzvedla, loď se posadila na dálnici na kormidlo, ale za pár minut bylo hotovo a zadní kola přívěsu byla naštěstí pár centimetrů před koncem plošiny. Ovšem celý přívěs stál až za zadní nápravou odtahového vozu a tak se pánové celou cestu báli, aby nepostavili svůj náklaďák na zadní.

Velmi pomalu se plížili odstavným pruhem, zatímco pravý pruh dálnice blokoval blikající policejní vůz, který musely kamiony objíždět a nárazy větru tak nerozhoupávaly loď.
V půl osmé večer jsme složili přívěs s lodí na parkovišti Fritsch Autoservice ve Freiwalde a domluvili se, že kapitán v pátek přijede s náhradními díly a nápravu si opraví.

Celá záchranná operace trvala zhruba 2,5 hodiny a 20 kilometrů jízdy odtahového vozu včetně naložení a složení přívěsu stálo 170€.

Kapitán si druhý den doma připravil celé nové zavěšení kola z rezervní nápravy a v pátek ráno, vybaven sadou heverů a spoustou různého nářadí, vyrazil s lodním inženýrem k Agnes.
I když je to zkušený námořní navigátor, podařilo se mu díky autonavigaci v Německu zabloudit tak dokonale, že se k 190 kilometrů vzdálené lodi dostali až ve tři odpoledne po ujetí 465 kilometrů. Naštěstí nakonec loď nalezli a oprava vleku jim trvala necelé tři hodiny.

V neděli v poledne jsme znovu vyjeli s tahačem ze Stráže, v autoservisu ve Freiwalde vyzvedli loď a za soumraku zaparkovali pod jeřábem v jachtařském přístavu v Trzebieżi.
Plavba do Skagerraku konečně mohla začít.

Psáno pro časopis Yacht 11/2012