V pátek jsme vstali v půl osmé, dřív to nemělo cenu, protože byla tma, a krátce před devátou se vydali opět na řeku.
Dopoledne bylo hezky slunečno, nad hlavami nám táhla hejna divokých husí na jih, řeka se ani moc neklikatila a tak se nám dařilo jet rychlostí až kolem šesti kilometrů za hodinu. Na 127. říčním kilometru jsme se zajeli podívat do přístavu v Mühlbergu a ukázalo se, že to je jeden z mála přístavů na horním Labi, kde by se dalo pohodlně přistát s lodí naší velikosti u krásného nového plovoucího mola.
Celý den jsme se s kapitánem střídali u kormidla a Tomáš přitom zjistil, že i když jsme na lodi dva, bolí ho nohy stejně, jako když byl sám. Židli pro kormidelníka totiž původní majitel na lodi nenechal, v Holandsku se ji nepodařilo koupit a tak musí kormidelník stát. Po vystřídání si sice může sednout na pohodlnou lavici u zadní stěny kormidelny, ale pak skoro nevidí ven, takže stejně skončí zase vestoje, opřený o poličku vedle dveří do přední kajuty.
A to přitom
okolí za moc nestojí, protože na obou březích se za stromy a křovím podle toku řeky táhnou obrovské ploché louky, na které se Labe rozlévá při vyšších vodních stavech. Proti plavbě například na holandských kanálech je tenhle úsek řeky při cestě proti proudu neuvěřitelně nudný.
Ve čtyři odpoledne jsme přistáli na počátku plovoucího mola v malinkatém ochranném přístavu v městečku Riesa.
Molo patří místnímu jachtařskému klubu, místo k vyvázání nám ukázali jeho dva členové a zase to dopadlo tak, že nám tři metry lodi trčí až za můstek. Jenomže dál se posunout nemůžeme, tam už je mělko a navíc bychom tam loď ani nedokázali otočit.
Správce klubu od nás vyinkasoval 15€ za noc stání a nedal nám ani klíče od záchodu. Přípojky na elektřinu samozřejmě také k dispozici nebyly. Zdá se, že čím výš proti proudu Labe, tím více peněz se platí za čím dál tím horší služby
K večeru jsme vyrazili na nákup do města a přitom zjistili, že na náměstí před radnicí je na půl hodiny k dispozici volné wifi připojení.
Neudělalo nám radost. Stránky LAVDIS přinesly informaci o uzavření zdymadel v Hoříně a vypuštění Vraňansko-hořínského plavebního kanálu až do konce října, takže je jasné, že do cíle v Nelahozevsi nedoplujeme.
K večeři Tomáš vytvořil z nakoupeného masa a v lodních zásobách nalezeného pytlíku Vitany kuřecí kung-pao s rýží. Byla toho taková hromada, že nám zbyly dvě porce i na zítřek.
V sobotu jsme vypluli v půl osmé. Bylo jasno, svítilo sluníčko, ale hladinu zakrývala vrstva husté mlhy, která se pomaličku začínala rozpouštět, takže Tomáš kormidloval hlavně podle GPS navigace a já stál přes hodinu na hlídce na střeše kormidelny, odkud bylo vidět o pár set metrů dál než od kormidelního kola.
Měl jsem pod jachtařskou bundou ještě flísovou, ale přesto jsem pěkně zmrznul. Po deváté mlha zmizela a udělalo se hezky, ale zima byla pořád taková, že kapitán na chvilku pustil naftové topení.
To je také jedna z věcí, která se na lodi bude muset předělat. Při plavbě proti proudu Labe motor spolyká litr nafty na kilometr, ale není osazen žádným tepelným výměníkem, a když se chceme v lodi za plavby zahřát, je potřeba nastartovat Webasto a pálit další naftu navíc.
Nad Riesou je okolí řeky už mnohem zajímavější, začínají tu kopce, skály, lesy, na březích jsou městečka, silnice a občas vidíme i lidi! A také tady jsou hejna kachen, kormoránů a spousta volavek, které jsme na plochých opuštěných březích v minulých dnech neviděli.
V půl jedné naše loď proplula Míšní, kde rychlost spadla pod 4 km/h, já se postavil za kormidlo a Tomáš uvařil slepičí polévku. Měli jsme tedy velmi luxusní den, neboť před zbytky od včerejší večere, plánovaných k dnešní večeři, byl dokonce i teplý oběd. V Míšni se nám opět podařilo připojit k Internetu a ověřit si, že podle údajů povodí šla od včerejška voda opravdu o 20cm nahoru.
V půl šesté, prakticky již za soumraku, jsme přistáli u plovoucího mola v jachtařském klubu na pravém břehu řeky v Drážďanech. Zdejší plovoucí molo je neuvěřitelně luxusní, protože v čele je asi patnáct metrů dlouhé, takže se k němu loď krásně vešla, a má dokonce uprostřed jedno pachole. Nevýhodou bylo, že jsme nepotkali žádné místní členy a dvířka
na břeh byla zamčena a omotána ostnatým drátem, což nám zabránilo dostat se na pevninu a donést od nedaleké pumpy zase několik kanystrů nafty.
Předcházející: Úvod
Následující: Z Drážďan do Děčína