V půlce listopadu konečně zapršelo a tak se naskytla možnost kritický úsek mezi Děčínem a Ústím nad Labem proplout.
Že se během pár hodin změní hladina o deset metrů, na to jsme z námořních plaveb kolem Bretaně zvyklí, ale že po nepříliš intenzivním víkendovém dešti přibyde v Labi pod Střekovem za den skoro metr vody, to mě i majitele lodi Tomáše dost překvapilo.
Naštěstí byl v úterý 17. listopadu státní svátek a tak jsme během pondělního dopoledne operativně přeorganizovali svůj program, přibrali ještě plavčici Kateřinu a vydali se večerním rychlíkem do Děčína.
V osm ráno vyplouváme do šedivého pošmourného dne. Vodočet ve Střekově ukazuje 225cm, od včerejška přibylo dalších deset centimetrů, a je to znát.
Bez sebemenšího zaškobrtnutí o nános ve vjezdu opouštíme přístav Rozbělesy a proti proudu musíme plout na zvýšené otáčky, abychom se vůbec někam dostali. I tak jedeme málokdy rychleji než pět kilometrů za hodinu, nafta teče proudem a kormidlování vyžaduje neustálou pozornost.
Nejenom, že loď v turbulencích pěkně tancuje a je neustále nutné ji srovnávat kormidlem do správného směru, ale velké problémy dělají také provizorní plavatky, které byly osazeny kvůli extrémně nízké vodě. Vypadají jako natřená tyč od smetáku a jak stoupla voda a bere je proud, v nejlepším případě koukají pár decimetrů nad hladinu. V horším případě leží v úrovni hladiny a nejsou vidět prakticky vůbec.
Jednu jsem zahlédl vysloveně náhodou, když se dva metry od našeho levoboku vynořila z příďové vlny, a dost mě to vyděsilo.
Pod Mariánským mostem v Ústí nad Labem míjíme podvodní buldozer, vyhrabávající nánosy ze dna řeky, a hlásíme se vysílačkou na střekovském zdymadle. Právě proplavují na dolní vodu tlačný remorkér, takže bez sebemenšího zdržení zaplouváme do komory a podle pokynu obsluhy se vážeme až u předních vrat k žebříku, protože na pravé straně nejsou vazáky.
Pětadvacet kilometrů po regulovaném Labi jsme upluli za necelých šest hodin průměrnou rychlostí 4,2 km/h při takové spotřebě nafty, že se ručička palivoměru dostala do oblasti rezervy.
Po vyplutí ze zdymadla na kanalizovanou část Labe mám podobný pocit, jako kdybych se s autem dostal z rozbité polní cesty na dálnici. Plavební dráha je široká, loď pluje rovně, někdy i několik minut není nutné sáhnout na kormidlo a na zhruba 1400 otáček motoru překračujeme rychlost deseti kilometrů v hodině.
Konečně se i Kateřina může postavit ke kormidelnímu kolu, zatímco s Tomášem studujeme v mapách, kde bychom mohli loď nechat do pátku. Do Roudnice to určitě nestihneme, protože už v půl páté bude tma, v jachtklubu v Brné mají plovoucí molo na břehu a krásné nové veřejné přístaviště v Dolních Zálezlech se nám pro delší stání lodi bez dozoru moc nelíbí. Nakonec se krátce před čtvrtou hodinou vyvazujeme v čele plovoucího mola v Maríně Labe na Píšťanském jezeře.
Je zde první lodní čerpací stanice od Magdeburku, jenže bohužel nemá naftu, takže zase budeme muset na procházku s kanystrem. Zřejmě zdejší provozovatelé nepočítali s tím, že ještě koncem listopadu okolo popluje trojice šílenců
s lodí. Hodný pan správce nám alespoň nabídl odvoz autem na nádraží ve Velkých Žernosekách a tak jsme před cestou do Prahy stihli ve zdejší hotelové restauraci i výtečnou večeři.
Předcházející: Z Drážďan do Děčína
Následující: Z jezera Píšťany do Nelahozevse