1.10.2014, středa
V půl sedmé mi zvoní budík na telefonu, při vaření čaje k snídani burcuji šramotem v kuchyni zbytek posádky, žádáme vysílačkou o otevření mostu a v půl osmé s ještě jednou německou plachetnicí opouštíme městskou marinu Cuxhaven a míříme k ústí Labe. Dnešní výpočet vyšel, plujeme s proudem a proti dnu jedeme rychlostí přes 7 uzlů. Mlha je hustší než včera večer, takže zase oceňuji Jindru a jeho oční mlhovky.
Držíme se vlevo od plavební dráhy, pevnina na levoboku po chvilce ustupuje, ale dále pokračuje oblast wattového moře, táhnoucí se podél Fríských ostrovů až k Holandsku. K té se nesmíme přiblížit. Nejde ani tak o to, že je to od roku 1993 biosférická rezervace UNESCO Nationalpark Niedersächsisches Wattenmeer, ale ještě deset mil od břehu jsou tam mělčiny, vystupující za odlivu přes tři metry vysoko nad hladinu, a ty musíme velmi uctivě obeplouvat.
Po deváté vztyčujeme hlavní plachtu, ovšem nijak moc to nepomáhá a motor zůstává v činnosti. Na rozdíl od včerejšího večera, kdy jsem seděl v kajutě jenom v tričku, mám teď na sobě i flanelovou košili a uvažuji o použití flísové bundy. Skoro se mi zdá, že vloni počátkem července bylo v Norsku tři stupně pod polárním kruhem výrazně tepleji než dnes v ústí Labe.
V půl jedenácté končí odliv, rychlost klesá na 5 uzlů, ale už nám to nevadí, protože jsme konečně na Severním moři a nabíráme kurz na jihozápad. Ukazuje se že vrabec, co se nám včera na kanále nastěhoval na loď, tady pořád ještě bydlí.
Najeli jsme ode dneška na dvouhodinové směny; pro mne vychází služba u kormidla od deseti do dvanácti a od čtyř do šesti, což má tu výhodu, že nemusím vařit oběd a po obědě si mohu dát pivo. Ovšem zase musím mýt po obědě nádobí; na lodi, zejména při málo početné posádce, prostě člověk domácím povinnostem neunikne. Střídat budu Jindru a na konci směny budit Standu, který si v Čechách zapomněl na loď naložit budík.
K obědu je dnes česnekové penne, po něm si dávám jednoho Holstena a pak koukám Standovi pod ruku, když spouští radar. Naposledy jsem s ním pracoval před třemi lety na jeho předchozí malé ETERNITY, v posledních dvou letech žádná plachetnice, na které jsem plul, radar neměla a tak si oživuji zrezlé vědomosti. Radar zapínáme proto, že se blížíme k plavební trase do Bremerhavenu v ústí Wesery. Viditelnost je v současné době asi dvě námořní míle, což se na první pohled zdá docela dost, to jsou zhruba čtyři kilometry. Stačí ovšem jednoduchý výpočet ke zjištění, že když se běžná rychlost kontejnerové lodi pohybuje kolem dvaceti uzlů, tak od okamžiku, kdy se dvě míle od nás vynoří z mlhy, do okamžiku, kdy nás převálcuje, pokud budeme na kolizním kurzu, je přibližně šest minut. To opravdu není moc času na nějakou reakci.
Kormidelník toho zatím nemá moc na práci. Plujeme na motor a autopilota a protože se slabý vítr, který zpočátku foukal asi 40° z levoboku, nyní stočil přímo proti nám, balíme i hlavní plachtu.
Jdu si na dvě hodinky schrupnout do přídě a ve čtyři opět nastupuji službu u kormidla. Tedy…začínám radši používat výraz "nastupuji na hlídku", protože stále kormidluje hydraulický servomotor, kormidelní kolo je přivázané a tak celé dvě hodiny jenom tak postávám v kokpitu a čučím po okolí. Vylezlo sluníčko a mlžný opar trochu ustoupil, na pravoboku je na obzoru na hranici dohledu vidět řada lodí v plavební dráze, ale plachetnice není široko daleko žádná. Jindra se v salónu pokouší vyluštit sudoku, Standa spí v zadní kajutě, moře je úplně klidné, máme za sebou i plavební trasu do Wilhelmshavenu, takže už nám ani nepřekáží žádné velké lodě a je třeba dávat pozor jenom na rybáře. A ti většinou straší až v noci, abychom se nenudili. V půl šesté nastavuji autopilota na nový kurz podle bójí pobřežní plavební dráhy, konečně se s odlivem otočil proud a začal nám zase pomáhat a tak mohu v šest večer předat Standovi hlídku se slovy: „Hlásím, že po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo. Pouze
nám uletěl vrabec.“
Pak jsem si k večeři otevřel německý tvaroh se šnytlíkem. Loveckého salámu už mám plné zuby, a to ho ještě zbývá víc než půl štangle.
Stmívá se, ale pořád je celkem teplo. Kéž by se zítra otočil vítr!
3,5 litru nafty za hodinu jízdy je při ceně 1,6€ za litr pěkná darda. Standa v sedm stahuje přes radioamatérskou vysílačku aktuální předpověď a snad by nám mohlo zítra slabě foukat do zad. No, uvidíme. Začalo pršet, jdu se trochu vyspat.
Po pár hodinách pršet přestalo a vyjasnilo se. Na noční službu od deseti do půlnoci si navlékám plnou tzv. polární kombinaci: Tričko, flanelovou košili, džíny, flísku, šturmáky a bundu. Na nohy kroksy bez ponožek - kdyby zase začalo pršet, tak aby mi nezmokly. Nemám s tím dobré zkušenosti. Jednou jsem si vzal vloni v Norsku na nohy vlněné ponožky a když jsem je po pěti hodinách, strávených u kormidla v průtrži mračen, vyždímal do záchodu, tak málem přetekl. Nemám strach, že by mě nohy zábly. V našem centrálním kokpitu stojím takřka do úrovně pasu chráněný před větrem přední a zadní kajutou a bočnicemi a navíc je pod ním umístěný motor, takže když člověku začne být chladno na nohy, stačí se vyzout a stát bos. Kokpit s vyhřívanou podlahou, to taky hned tak nějaká plachetnice nemá. Chvilku po začátku služby se kousek vedle nás objevili dva rybáři, ale podle radaru vidím, že se nepřibližují víc než na míli, tak jsem v klidu. Brzdí nás přiliv, rychlost se pohybuje od 3,5 do 4,5 uzlu,
a když fischermani zmizí směrem k pobřeží, mám až do půlnoci klid.
2.10.2014, čtvrtek
Moje ranní hlídka od čtyř do šesti proběhla také bez rušivých zážitků. Jak postupujeme Severním mořem k jihu, doba protiproudu při přílivu se zkracuje a my jedeme čím dál tím delší dobu s proudem. Slaboučký vítr teď vane od západu, ale jsou to spíš jen takové kozí dechy, to ani nemá smysl vytahovat plachty, jak jsme se shodli se Standou, když jsem mu předával službu.
Po probuzení si k snídani mažu chleba s tvarohem a kuchyňským oknem přitom pozoruji ostrov Ameland, ležící pět mil od nás na levoboku. Při pohledu na papírovou mapu jsem pak dost překvapený, že je za ním vyznačené městečko Dokkum, vzdálené čtyři míle od břehu průlivu mezi ostrovem a pobřežím. Byl jsem tam před dvanácti lety, když jsme se s kamarády potulovali Frískem na motorovém člunu. Je to hezké městečko, mají tam dokonce hradby, i když jsme je tenkrát nemohli najít, protože nás nenapadlo, že tímhle honosným názvem označují tři metry vysoký zatravněný svah, ale že je tak důležité, že se dostalo i na námořní mapu, to jsem tedy netušil.
Pořád jedeme na motor a autopilota, ale přece jen se trochu rozfoukalo z boku a tak si od rána pomáháme genou. Jak před nástupem dopolední služby studuji na navigačním počítači předpověď větru, zdá se, že zítra by měla v Doverské úžině foukat jihozápadní pětka. Asi se budeme muset někde schovat, takovýhle vítr na motor nepřepereme a proti větru nám to moc nejezdí. Navíc tam na křižování není prostor, protože většinu Dover Strait zabírá systém rozdělené plavby.
Když v deset přebírám od Jindry kontrolu autopilota, střídá Ameland na levoboku ostrov Terschelling. Udělalo se nádherné počasí. Jedu jen v džínách a tričku, svítí sluníčko, obloha je jako vymetená, jenom nad pobřežím se vznášejí krásné bílé kumuly. Dostali jsme se na větší hloubku, moře změnilo barvu ze zelené na modročernou, zmizel i mlžný opar, který nás doprovázel celý včerejší den, a na fríských ostrovech je vidět každý detail.
Barometr ukazuje 1024 hPa a stále stoupá. I genu musíme zanedlouho sbalit, protože ji vítr při kymácení lodi nedokáže udržet napnutou a kvůli pár desetinám uzlu nemá smysl tu plachtu trápit.
V noci jsme minuli zajímavě blikající farmu větrných elektráren, ale teď není v dohledu ani jeden větrák ani v moři, ani na ostrovech. Mám z toho velkou radost, nemám je rád. Jsou hnusné, překážejí v moři a kazí pobřeží. Kromě řady velkých lodí v systému rozdělené plavby napravo od nás, mířících na sever, je moře úplně pusté. Nikde žádný rybář, nikde žádná plachta. Jenom za plavební dráhou velkých lodí vidím první ropnou plošinu.
Vzal jsem za Standu kus jeho služby a on zatím uvařil k obědu Chilli con carne s rýží. Je zvláštní, jak můžou tímhle názvem pojmenovat konzervu, ve které není žádné viditelné maso a skoro žádné chilli.
Odpoledne už je to opravdu nuda. Jedeme rychlostí kolem šesti uzlů, moře je jak zrcadlo, kdyby zprava občas nepřišly vlny od velké plavby, tak se ani nezhoupneme. Popíjíme kafe, pospáváme na palubě a skoro vítám, když se nám do cesty připletou dva rybáři a musím se jim vyhnout, protože mám aspoň něco na práci. K večeru míjíme další z fríských ostrovů, Texel. Zapadající slunce na něm krásně osvětluje písečné pláže a z vody nás očumuje párek tuleňů.
Barometr snad sežral Viagru, je na něm 1029 hPa a stále stoupá. Jestli začne podle předpovědi zítra padat, bude to asi pěkný šrumec. Jako dosažitelný úkryt nám zatím vychází Vlissingen, Zeebrugge nebo Ostende. Uvidíme, s čím přijdou rosničkáři ráno.
3.10.2014, pátek
Ranní služba mi proběhla v pohodě, jen těsně před šestou jsme překřížili plavební trasu do přístavu Ijmuiden, kam zrovna zajížděl trajekt z Anglie. Pak jsem zalezl do přídě spát a vzbudil se v devět. Barometrovi konečně klesla erekce a spadnul na 1027 hPa, ale pořád je venku slunečno a celkem jasno, jenom pobřeží se ukrývá v řídkém oparu.
Při mé dopolední hlídce kolem nás nikde neplave ani šlupka od banánu. Zdá se mi to podivné, když jsme šest mil od Hoek van Holland v ústí Maasy, vjezdu do Europoortu a rotterdamského přístavu. To má být nejfrekventovanější plavební dráha na světě. Také se na ní začínáme důkladně připravovat, protože musíme žádat o povolení přejezdu přes plavební trasu do přístavu, a tak máme navigační počítač v pohotovosti, zapnutý radar a Standa si pečlivě připravuje předepsaný obsah hlášení.
Moře je zcela hladké, jen občas po něm přeběhnou kočičí tlapky slabého závanu větru. Za levobokem jsme nechali jednu hlídkovou loď pobřežní stráže a další pluje vpravo před námi; kdybychom porušili pravidla, asi by to tady jenom napomenutím neskončilo. Míříme přímo k jihu, jsme 3,5 míle od pobřeží a proti slunci se v mlžném oparu rýsují siluety přístavních jeřábů, skladů a dalších podivných neidentifikovatelných objektů a konstrukcí.
Ve 14:05 se přibližujeme bóji MN1, Standa na třetím kanále volá Maas Entrance, hlásí polohu, kurz, rychlost a žádá o povolení přejezdu. Dostáváme příkaz počkat a za chvilku je jasné proč. Z přístavu vyjíždí tři velké kontejnerové lodě a jedna malá říčně-námořní bárka, která dělá mnohem větší vlny než její předjezdkyně. Po jejich vyplutí vjíždí do přístavu dvě almary z moře a ve 14:20 dostáváme povolení k další plavbě my. Standa vytáčí motor na 2000 otáček a rychlostí přes šest uzlů mažeme na druhou stranu vyznačeného koridoru. Tanker, co se na nás od moře řítí, si s námi určitě starosti dělat nebude, navíc má přednost zprava, a tak čím dříve budeme mít dráhu za sebou, tím lépe.
Jindra se dnes při své službě překonává.
„Tamhle jsou tři lodě,“ prohlásil a ukázal směrem k zapadajícímu slunci, kde opar nad obzorem trochu prořídl. Já nic neviděl, Standa nic neviděl, tak jsme zalezli do kajuty a ani radar nic neviděl. Až když Standu napadlo zvětšit rozsah ze tří na šest mil, opravdu tam byly tři lodě. Ten chlap není normální.
Při poradě rušíme plánovanou zastávku ve Vlissingenu, protože včera předpovídaná odpolední jihozápadní pětka se evidentně nekoná. Jako člověk, který potřebuje být za dva týdny v Portugalsku, jsem rád, že můžeme plout dál a nemusíme se schovávat před vichrem z protisměru. Ovšem jako velikému fandovi knížek od Arthura Ransoma, které mne vlastně přivedly k jachtingu, je mi moc líto, že se ve Vlissingenu neboli Flushingu nezastavíme. Jeho návštěva, nejlépe s plachetnicí, je jedním z cílů, které jsem si vytknul a zatím nesplnil.
Stejně se asi budeme muset před vichrem na čas schovat v belgickém Nieuwpoortu. Podle večer stažené předpovědi by v dalších dnech mělo naproti nám z Dover Strait prohučet několik větrů o síle 7°B a nad Anglickým kanálem by měla foukat západní devítka.
Když v deset večer přebírám dozor nad autopilotem, smutně pozoruji na traverzu záblesky majáku West Kapelle z útesu, ležícím severně od Vlissingenu, a přemýšlím, zda se mi povede se sem ještě někdy na plachetnici dostat. Moře je pořád úplně hladké, ale zatahuje se, barometr letí dolů, od rána klesl o 6 hPa a po odpoledním bezvětří se trošku začíná zvedat vítr. Samozřejmě vane přímo proti nám, s vytahováním plachet si nemusíme dělat starosti.
Při mé ranní hlídce od čtyř do šesti už fouká kolem čtrnácti uzlů, moře se zvedlo a při předávání služby na Standu skoro nevidím, jak mám zacákané a zasolené brýle. Pak už si ani nejdu lehnout, za chvilku budeme v přístavu. Máme za sebou z Cuxhavenu 326 námořních mil, které jsme upluli za 73 hodin, a to celé prosím pořád v bezvětří na motor! Takhle jsem si tedy Severní moře nepřestavoval.
V sobotu 4.10.2014 v 7:50 se vyvazujeme u plovoucího mola jachtařského klubu belgického vojenského letectva v Nieuwpoortu. Po pěti letech a patnácti dnech se ETERNITY vrátila do svého domovského přístavu.