Ve středu 26. června 2013 Jarda šikovně přetransformoval zbytek guláše
od včerejší večeře na gulášovou polévku k snídani a v půl deváté ráno vyrážíme
ze Skagenu.
Je zataženo, ale neprší, ačkoliv by podle dvou ze tří včerejších
předpovědí počasí pršet mělo, a fouká severní vítr, takže podle pobřeží na sever
až k mysu Skagen proti němu plujeme na motor.
Kus nad mysem pak vytahujeme hlavní plachtu s kosatkou a na větrného autopilota
míříme na západ k Severnímu moři.
V nevelké vzdálenosti nás minul dánský
trojstěžník Georg Stage z roku 1934, který se vracel z Islandu do dánského Aarhusu
na start závodů Tall Ship Races 2013 (v
prvním závodu doplul na 3. a v druhém na 7. místě ve třídě A); vždycky mě to
hrozně potěší, když na moři místo hnusných kontejnerových oblud potkám
takovouhle starou krásku.
Tlakoměr padá o 5mb za hodinu a pěkně se ochladilo.
Pálí mě v krku a tak
preventivně cucám Septolete a začínám se tepleji oblékat do služeb. Krátce
po poledni už od severu fouká přes 25 uzlů a vítr stále sílí, jedeme ostře proti
němu a dvoumetrovým vlnám rychlostí přes 6 uzlů směrem ke Kristiandsandu
a užíváme si konečně parádní jachting; úplně jsem v tom čardáši zapomněl, že mě
bolí v krku.
Bohužel za soumraku vítr padá na trojku a točí se trochu k západu
a když se v noci snažíme křižovat k pobřeží, záznam naší trasy na mapě připomíná
stopu opilého šneka.
Ve vlnách se Bagatela chová moc sympaticky, je to holandská
konstrukce Van de Stadt, ale stoupavost proti větru má bohužel zatraceně
mizernou a tak ve čtvrtek v pět ráno zase startujeme motor.
Přestalo pršet, po pravoboku se pod břidlicově šedou oblohou objevilo norské
pobřeží a ze Severního moře se přímo proti nám valí vysoké mrtvé vlny.
Po odpoledním a do jisté míry i nočním zmatku ve službách u kormidla se zase vše
vrací do normálu, vařím k snídani polévku a pak nastupuji na dopolední hlídku
od 9:00.
Před polednem se vítr stočil na východní a vylezlo sluníčko.
Chcípáme motor,
vytahujeme genu podepřenou spinakrbaumem, v sílícím větru se ženeme rychlostí
přes 7 uzlů a několika halzami postupujeme kolem norského pobřeží
k severozápadu. Vítr se stáčí na jihovýchod a byla by to nádhera, kdyby nám
takhle ještě dva až tři dny vydržel.
Bohužel nevydržel; večer zeslábl a protože nemáme čas se tady poflakovat
rychlostí pod 3 uzly, opět startujeme Perkinse.
Na Atlantiku asi byla nějaká
čina, od severozápadu stále chodí dvoumetrové mrtvé vlny a nad pobřežím leje
jako z konve.
V pátek nastupuji službu v jednu po půlnoci.
Stále jedeme na motor a stále chodí
mrtvé vlny od severozápadu, jenže teď se dostáváme do mělčích vod u pobřeží
a jak hloubka klesne pod 100 metrů, začíná moře připomínat oraniště a lítáme
na něm jak hrášek na bubnu. Po půl hodině kormidlování na mne zezadu zaútočil
rybářský trawler; opravdu nevím jak bych se mu měl uhnout, když mu to jede
třikrát rychleji než nám.
Při mé další službě v pět se pak z pobřeží začal táhnout smrad, jako kdyby
všichni Vikingové na břehu začali vyvážet žumpu, jinak se nic nezměnilo: Klidné
moře, nafting, mrtvé vlny do dvou metrů a na nich kočičí tlapky věštící vítr
od severu, tedy ten pro nás nejblbější.
Nakonec se trolové smilovali a dopoledne otočili vítr na jihovýchodní čtyřku
přesně v okamžiku, kdy jsme se před Stavangerem měli rozhodnout, zda budeme dál
pokračovat po moři nebo vnitřkem.
Okamžitě šla na stěžeň gena a kurzem 340°
postupujeme volným mořem. V poledne, přesně týden po vyplutí, máme za sebou 578
námořních mil s jednou 21 hodin dlouhou zastávkou ve Skagenu a jedeme rychlostí
6 uzlů na sever.
Odpoledne zaplouváme za vnější hradbu ostrovů a na relativně klidné vodě
plachtíme skérami. Svítí slunce, fouká krásná jižní čtyřka, jedeme jenom
na kosatku rychlostí přes 5 uzlů, večeříme španělské ptáčky s rýží, prostě
nádherný rekreační jachting.
Jsme už přibližně 6° pod polárním kruhem, na kopcích na pobřeží ještě leží
závěje sněhu a opravdu se ochlazuje. Pod flanelovou košili už si beru tričko
s dlouhým rukávem místo krátkého, slabé ponožky na noc vyměním za tlustší vlněné
a v lodním pytli jsem vyhrabal i svetr, ale ten snad ještě nebudu potřebovat.
Noční hlídka vůbec nezačala dobře.
I když vždycky na počátku plavby všechny lidi
na lodi upozorňuji, že když s nimi při buzení hovořím, neznamená to, že jsem
vzhůru, že musím začít vstávat, aby měli jistotu, Standa na to zapomněl. Takže
odběhl od kormidla, zavolal na mne, já mu odpověděl a tím to skončilo.
Vzbudil
jsem se až po chvíli, když mnou kapitán lomcoval a pořvával na mne různými
nevybíravými slovy, zda už laskavě budu vstávat a něco dělat.
Mrknul jsem
na hodinky, zjistil že už čtvrt hodiny mám stát u kormidla, a vyletěl jak hasič
při poplachu. Košili, tlusté ponožky, džíny, šturmáky, na svetr kašlu, bundu,
plastové děravé crooksy a hurá na palubu. Jejda, leje jako z konve!
Naježený výraz a drsný slovník mne okamžitě odradily od toho, abych zmrzlého
a promoklého kapitána požádal o dalších pár minut u kormidla, že se dojdu
přezout do holinek, no a když se Standa za chvilku v suchu a v teple trochu
uklidnil, už to bylo stejně jedno; ponožky byly durch. Lilo tak intenzivně, že pár set metrů vzdálená navigační světla občas mizela
v záclonách deště a já většinu času vůbec neměl tušení kam jedu. Pokud jsem
viděl světla, plul jsem na ně, jakmile zmizela za vodní clonou, držel jsem kurz
podle kompasu a modlil se, aby ty špagáty vody padající z oblohy zase trochu
zřídly.
Ve dvě se vyhrabal z pelechu Pavel, co měl hlídku po mě, ale nakonec jsme se
domluvili že bude mnohem jednodušší, když u kormidla zůstanu, protože mám o něco
nepromokavější bundu, a Pavel bude sledovat navigační počítač, říkat mi, kam mám
plout a zásobovat mě horkým čajem.
Díky tomu jsem se bez problémů strefil
do vstupu úzkého fjordu u vesničky Klokkarvik a naše spolupráce se osvědčila tak
skvěle, že jsme ve tři nechali spát kapitána, o hodinu později, to jsme míjeli
vjezd do fjordu k Bergenu, nechali spát i Jardu a pak zase začala moje další
plánovaná služba. Po pěti hodinách za kormidlem jsem slezl do kajuty zmrzlej
jako preclík.
Když jsem své tlusté vlněné ponožky vyždímal do záchodu, musel
jsem ho potom vypumpovat, a džíny mi pod šturmákama natáhly vodu až ke kolenům.
Další služba mi začala v devět ráno.
Všude kolem nás prší, jen nad námi je
v mracích díra kterou svítí slunce a tak na sobě suším promoklé oblečení.
V poledne jedeme už osmý den a máme za sebou 700 mil plavby.
Dnešní pobřeží fjordů je mnohem divočejší a opuštěnější než to včerejší.
Skály
většinou spadají kolmo do vody, pouze místy je na pobřeží prostor na silničku či
domek a každou chvilku padá z kopců vodopád, který se nedá vyfotit, protože buď
se vejde do hledáčku jenom kousek, nebo je kopec tak vysokánský, že i největší
vodopády vypadají jen jako slabá bílá nitka a při ukazování fotek pak musím
vysvětlovat, co to na nich vlastně je.
V půl sedmé večer přistáváme u trajektového mola v osadě Buskøy na ostrově
Buskøyna, kterou pilot od Imraye popisuje jako "pitoreskní rybářský přístav"
s možností tankování nafty. Čaroděj Mrakoplaš v jedné Pratchettově knize vykládá
výraz "pitoreskní vesnice" jako "zimnicí prolezlá a rozpadávající se".
No, čert ví
jak to tu s tou zimnicí bylo. Na břehu jsme nepotkali ani človíčka, ačkoliv některé
domy byly odemčené, a uprostřed rybářského mola stál před otevřenou zámečnickou
dílnou autogen a vedle
ležela elektrická vrtačka, zapojená do prodlužovačky. Některé objekty se
rozpadávaly, to je fakt.
A nikde nebyl vidět žádný čerpací stojan, ačkoliv
na skále nad přístavem stála velikánská cisterna s nápisem Shell. Když jsme šli
po trubce, co z ní vedla, skončili jsme zase u našeho trajektového mola, kde
z dřevěné budky opravdu trčela hadice s jakousi kovovou koncovkou; trajekt tam
asi natankovat může, ale hrdlo naší nádrže mělo zhruba třetinový průměr.
Po půl hodině hledání, během které jsme nepotkali ani živáčka, to vzdáváme,
plachtíme kolem ostrovů Lammetu a Atløyna dál na sever do Dalsfjordu a pár minut před desátou
večer přistáváme v jachtařském bazénu v přístavu Askvoll. Čerpací stanici tady
mají, právě zavřela.