Je středa ráno a v korunách stromů na břehu odporně řve zpěvné ptactvo, ačkoliv
je taková zima, že by podle všech civilizovaných pravidel mělo zmrznout. Nebo
alespoň táhnout na jih. Podle nejmenovaného člena posádky řvou ptáci proto, aby
se zahřáli. To je podle mě pitomost. Pro zahřátí si snad můžou zalítat, ne?
V každém případě se v tom kraválu spát nedá, takže snídáme, v devět hodin odvazujeme
loď a přesouváme se o pár set metrů dál ke stojanu s vodou.
Když vyjíždíme z města na Van Harinxmakanaal, který je tak široký, že po něm
mohou jezdit i námořní lodě, padá mlha hustá jako cigaretový dým na chlapeckých
záchodech střední školy. Na druhý břeh kanálu skoro není vidět, ale na našem
břehu s odporem pozorujeme veliký červený ukazatel, který hlásá, že je 13oC.
Brrrrrrr...a to je 4.září.
Máme zavřená okénka i dveře v kormidelně, aby na nás nemohl průvan, a pozorujeme
okolí, ze kterého není skoro nic vidět. Mamut jako správný řidič za mlhy rozsvěcí
poziční světla. Je ovšem dost nepravděpodobné, že by si toho slaboučkého svícení
nějaká obrovská námořní obluda všimla, takže se pro jistotu plížíme těsně kolem
břehu.
Za Dronrijpem mlha řídne, vylézá sluníčko a začíná hřát a my se konečně můžeme
rozhlédnout po krajině. Blížíme se k moři, je čím dál tím silnější vítr, země
je ještě placatější než obvykle a každou chvilku z ní trčí vysoká větrná elektrárna.
Říkáme jim větráky a svádíme na ně ten silný průvan.
V Harlingenu není v mapě vyznačeno vůbec žádné kotviště, jenom jachtařský přístav,
ve kterém je (jak jsme experimentálně zjistili) hrozně málo místa. Bušek tedy
loď otáčí poměrně komplikovaným manévrem, při kterém paluby a nástavby dostávají
štědrý přísun větviček, listí, housenek, slimáků a jiných breberek, které původně
bydlely na převislých pobřežních křovinách, a míří po kanálu zpět k veliké
plachetnici, uvázané kus před zdymadlem do vnějšího přístavu. Tady poprvé využíváme
vyvazovací kolíky, které jsou spolu s kotvou a velikou palicí uloženy v přídním
kotci. Mamut mohutným šlápnutím zaráží jeden kolík, ke kterému přivazuje příď,
zatímco já zběsile buším palicí do druhého kolíku pro záďové lano a snažím se
ho ukecat, aby zalezl alespoň pár centimetrů do tvrdého břehu.
Harlingen je romantické staré přístavní město, ve kterém stojí asi 500 památkově
chráněných budov. Kanály jsou plné námořních jachet, z přístavu jezdí trajekty
na fríské ostrovy u pobřeží a z měst, která jsme zatím navštívili, se mi tu líbilo
nejvíc.
Povedlo se mi tu v ING bance rozměnit 10€ za padesáticenty, takže už zase nemáme
problémy s poplatky u mostů. A Mamut si tu koupil 64MB paměťovou kartu do foťáku,
protože už neměl kam dávat obrázky.
Další cestu jsme včera vymysleli uzounkým kanálem, který se vine kousek podél
pobřeží a pak směřuje jihovýchodním směrem k naší původní trase. Naštěstí jsme
si dnes na poslední chvíli všimli, že několik mostů na tomhle kanálku má udávanou
výšku 230cm a dva dokonce 225cm. Naše loď čouhá nad hladinu 245cm, takže i když
bychom možná těsně podjeli, nehodláme to riskovat a vracíme se 12 kilometrů po
Van Harinxmakanaal a za Franekerem uhýbáme do úzkého kanálu Franekervaart. Opět
se potvrzuje pravidlo, že pokud řídím já, tak jedeme buď úzkým kanálem, nebo širokým
kanálem, na kterém potkáváme obrovské lodě. Na některých lodích mají dokonce
jejich posádky na zádi zaparkovaná osobní auta, aby se po přístavech nemuseli
trmácet pěšky. Kolumbus by zíral.
Na Franekervaartu podjíždíme také několik opravdu nízkých mostů. Jediný zdvíhací
je ve Winsumu, kde také mají líného mostaře. Přistáváme těsně před mostem, protože
jinde není místo, a čekáme skoro hodinu, než nás pustí dál. Kus pod Winsumem se
dostáváme zpátky na trasu, kterou nám naplánoval pan instruktor, a protože se
nám zatím žádné z kotvišť nelíbí, jedeme až pod Wommels za most Krommezijl, kde
je na pravé straně nádherně opravený větrný mlýn, naproti němu statek a kus pod
ním na pravé straně kotviště. Vítr vane směrem ke statku, takže přistáváme. A
protože je tady hezky, usnášíme se, že dál už se dnes nepojede.
Sotva jsem přešel z mola přes můstek na břeh, málem mě porazila sekačka na
trávu. Seděl na ní děda v helmě a se sluchátky na uších a drandil směrem k mlýnu.
Po chvíli se přehnal na opačnou stranu, přátelsky na nás zamával a zůstala po
něm posekaná travnatá cestička a trocha smradu.
Samozřejmě to bylo čerpadlo, a ne mlýn. Bylo moc pěkně opravené, za plotem,
v plotě byla nezamčená branka a na té visela cedule. Domysleli jsme si, že na
ceduli je napsáno, že když chceme mlýn vidět, máme zavolat na udané telefonní
číslo a někdo přijede a ukáže nám ho.
Nikam jsme netelefonovali, protože bychom se asi těžko domluvili, s pravou českou
drzostí jsme si otevřeli branku a prohlédli si mlýn zblízka. Pro jistotu
jsme nezkusili, jestli jsou zamčené dveře. Bušek by byl schopný vlézt i dovnitř.
Před brankou lákaly k posezení lavičky a stolečky. Bohužel, jakmile se člověk
posadil, zvedl se z blízké louky pištící mrak komárů a krvelačně se na nás
vrhnul.
Provedli jsme organizovaný ústup k lodi, ale asi nejvíce nám pomohlo pár uřícených
cyklistů, jedoucích opačným směrem. Komáři zavětřili, změnili směr letu a až na
pár líných jedinců, kteří se spokojili s vrabcem v hrsti, začali pronásledovat
cyklisty.
Náš chleba je od pátku, dnes máme středu, takže v přísloví "Kdo do tebe kamenem,
ty do něj chlebem" by možná bylo příjemnější dostat tím šutrem. K večeři tedy
smažíme topinky. Jednak proto, abychom spotřebovali chleba, jednak abychom zjistili
zda neodpudíme ta mračna komárů, která nastoupila na místo jejich kamarádů, co
odjeli s cyklisty.
Výsledek experimentu je negativní - česnek komárům nevadí. A Biolit pořád ještě
vadí Mamutovi víc než komáři.
Ale v zadní kajutě nemáme po jeho použití celou noc ani jednu pištivou potvoru.
<< ÚterýČtvrtek >>