V pondělí v jednu odpoledne jsme vypluli z maríny Haslar a v severovýchodní
trojce větru plachtili mezi jižním pobřežím Anglie a ostrovem Wight k západu.
Sice se plulo proti přílivu, ale ten byl během našeho týdne dost nízký, takže
protiproud o síle asi 1,3 uzlu nečinil žádné problémy.
Tady musím upřesnit problém s časy: Přílivové tabulky byly v UTC, domorodci
používali BST a my měli na hodinkách SELČ. Po celou dobu plavby jsem tedy věděl kolik hodin mám já, ale nikdy si nebyl zcela jistý, kolik
hodin mají domorodci a kolik příliv. Zde používám lokální čas, takže ve Francii
SELČ a v Anglii BST. Jenom časy nástupu do služby jsou vždy v SELČ, čili podle
našich nepřetočených hodinek.
Solent je vyhlášená jachtařská oblast a protože i angličtí protestanti mají
na Velikonoce volno, byl na něm pěkný nával lodí všech možných druhů
a velikostí.
V krásném počasí jsme propluli kolem Coves a Yarmouthu, protáhli se úžinou
u pevnosti Hurst Castle z poloviny 16.století, ve které byl pár měsíců zavřený
anglický král Karel I., než mu pak v Londýně nechal Cromwell useknout hlavu,
v šest večer minuli maják na nádherných křídových skaliscích Needles na západní
straně ostrova Wight a nabrali kurz na jih k Channel Islands.
Vytvoření večeře dnes vyšlo na mne a tak dělám špagety s neapolskou salsou
z konzervy.
Nevím proč, ale všechno se mi dnes vaří a ohřívá příšerně dlouho. Asi nějaký
divný atmosférický tlak či co, nadmořskou výškou to určitě nebude.
Od osmi do půlnoci jsem měl opět hlídku s Honzou a Ondrou. Stále vála trojka
zhruba od severovýchodu, loď dělala pěkných šest uzlů a moře připomínalo rybník.
Jak se stmívalo, blikal nám na levoboku maják na mysu svaté Kateřiny, který jsme
v noci na neděli pozorovali z druhé strany ostrova Wight, a ve vysílačce bylo
dnes už potřetí slyšet volání mayday. Tentokrát někomu vyplivnul motor. Bylo
krásně teplo, stál jsem u kormidla jen ve flísce, až po desáté jsem jí doplnil
jachtařskou bundou.
Během úterní hlídky od čtyř do osmi ráno se povedlo ujet pěkných 17 námořních
mil a měli jsme zatím nejvyšší vlny za celou dobu naší plavby. Některé možná
dosáhly výšky i půl metru.
K snídani jsem dojedl velikonoční mazanec, co mi
minulý čtvrtek upekla matka na cestu, a pak spal jak špalek, dokud mne před
obědem nevzbudila hlasitá diskuse o navigačních schopnostech kapitána. Honzovi
totiž v mobilu přistála zpráva "Vítejte v Indii, příjemný pobyt Vám přeje Vaše
O2".
Když jsme v poledne zcela evidentně propluli mezi Cap de la Hague
na severozápadní špičce poloostrova Cotentin a ostrovem Alderney a po dalších
dvou hodinách byli u východního pobřeží Guernsey, bylo jasné, že narozdíl
od telefonního operátora Tomáš opravdu ví, kde jsme.
Pluli jsme na zadní vítr podél východního pobřeží ostrova, od jihu se do úžiny
mezi ostrovy Guernsey a Herm tlačil proud rychlostí přes 4 uzle, od severu vál
vítr kolem 20 uzlů a prudce se snížila hloubka, a tak jsme si až do St. Peter
Portu užívali plavbu na krátkých, ostrých a místy až dvoumetrových vlnách. A to
byl rozdíl mezi přílivem a odlivem jen tři metry. Ve springu, když tu je rozdíl
9 metrů, to musí být mnohem zajímavější kvapík.
Bazén ve Victoria Marina v St. Peter Port má garantovanou minimální hloubku 1,8
metru a je vybaven prahem, přes který lze proplout v rozmezí přibližně ± 2,5
hodiny kolem nejvyššího přílivu. Před třetí místního času jsme se vyvázali,
vyplnili formulář pro celníky (ostrovy jsou tzv. Korunní závislé území, nejsou
formálně součástí Velké Británie) a vyrazili na prohlídku města a na oběd
v místní rybí restauraci. Za dvanáct liber jsem dostal pivo John Smith a úlovek
dne s hranolky a i když netuším, co ten den ulovili, byla ta ryba moc dobrá.
Když večer voda odtekla a přístavní můstek byl hodně do kopce, učinil jsem další
praktickou zkušenost na přílivových vodách: Je nesmysl chodit do sprch
v pantoflích. Můstek sice měl protiskluzový povrch, pantofle na něm držely jak
přibité, ale nohy z nich při každém kroku vyklouzly. Chvíli jsem se šplhal
po zábradlí jak píďalka a pak to vzdal a vyběhl nahoru v ponožkách.