Plavba do Osla

O městě Oslo, jeho muzeích, Opeře a sprchách pro Vikingy

OsloKlub Oslo Seilforening, kde stojíme, leží na malém ostrůvku Lille Herbern jihozápadně od Norského námořního muzea (Norsk Maritimt Museum).

Jsou zde loděnice, grilovací plac, klubovna, restaurace i záchody, jenom nemůžeme najít sprchy. A restaurace ještě nefunguje, protože není sezóna, takže na břeh nejezdí přívoz a je třeba používat samoobslužný nafukovací člun, uvázaný na laně.

OsloPřed devátou se dostavil správce a sprchy nám ukázal. Nebyly v těch zamčených dveřích, jak jsme si mysleli. Potomci Vikingů jsou drsoňové a tak mají sprchy venku, na druhé straně záchodové budovy, ohraničené jenom takovou papundeklovou zástěnou.
Protože je asi pět stupňů nad nulou, rozhodl jsem se že nesmrdím. Oslo se s tím bude muset smířit.

OsloZaplatili jsme 200 norských korun za dvě noci stání (v maríně ve městě by to prý stálo 250NOK za jednu noc) a zjistili, že správce je Rus, který kdysi utekl z Leningradu a v Norsku se oženil. Docela sympatický chlápek. Svezl nás pak na břeh na motoráku, abychom nemuseli ručkovat gumákem.

Námořním muzeu (lze platit kartou) jsme si za 230NOK pořídili jednodenní Oslo Pass. To je šikovná věc. Platí 24 hodin, slouží jako parkovací lístek na městských placených parkovištích v celém Oslo, jako lístek na všechny druhy městské hromadné dopravy a jako vstupenka do muzeí. Tvoří ho přeložený papír velikosti pražského lístku na tramvaj a od kdy platí si na něj napíšete propisovačkou sami.

Naproti Námořnímu muzeu stojí podivná špičatá budova, do které jsem těšil od té doby, co jsem se rozhodl plout do Oslo: Muzeum polární lodi Fram neboli Frammuseet.

Muzeum Fram

12. června 1881 severovýchodně od Novosibiřských ostrovů rozdrtil led paroloď Jeanette americké polární expedice, které velel poručík George Washington DeLong. Ze 33 členů posádky přežila necelá polovina, zahynul i DeLong.
Trosky z lodi Jeanette byly nalezeny 18. června 1884 na severním pobřeží Grónska a to přivedlo norského polárníka Fridtjofa Nansena na myšlenku postavit loď, kterou by ledy nerozdrtily, nechat jí zamrznout nedaleko místa ztroskotání DeLongovy expedice a driftovat s ledovým polem přes severní pól.

Výsledkem byla stavba lodi Fram (norsky Vpřed) v roce 1892 a Nansenova polární expedice v letech 1893-1896, při které Fram proplula zhruba 240 námořních mil od pólu. Kapitánem lodi při Nansenově expedici byl Otto Sverdrup, který na lodi Fram uspořádal v letech 1898-1902 vlastní expedici do polárních oblastí severozápadně od Grónska.

FramFramV roce 1909 dal Nansen loď Fram k dispozici Roaldu Amundsenovi pro jeho plánovanou cestu na severní pól. Když se ukázalo, že Amundsena na severním pólu předběhl Peary, Amundsen operativně změnil cíl plavby, vyrazil do Antarktidy a 14. prosince 1911 dobyl jižní pól.
Tak zase předběhnul Scotta - ten tam došel s dalšími čtyřmi členy expedice až 17. ledna 1912 a na zpáteční cestě všichni zemřeli hladem a zimou pár mil od skladiště paliva a potravin (Deník Roberta Falcona Scotta opravdu doporučuji k přečtení, ale čtěte ho radši v létě).

Fram se dostala nejdále sever (85° 57'N) a nejdále jih (78° 41'S) ze všech dřevěných lodí, které kdy byly postaveny.

Tvar trupu lodi byl navržen tak, aby jí tlak ledu nerozdrtil, ale vysunul směrem vzhůru. Daní za tuto odolnost byly špatné plavební vlastnosti.

Fram měla tři stěžně a parní stroj o výkonu 164kW, byla 39 metrů dlouhá, 10 metrů široká a ponor byl necelých 5 metrů. Když loď zamrzla, bylo možné zatáhnout kormidlo i lodní šroub do trupu, aby nedošlo k jejich poškození ledem.

Na lodi byla osazena větrná elektrárna, která dodávala proud pro obloukové lampy osvětlující interiér, a perfektní tepelná izolace umožňovala posádce pobyt až po dobu pěti let.

Fram byla vyřazena z provozu v roce 1912, po návratu z Amundsenovy antarktické expedice, a od roku 1935 stojí v muzeu v Oslo.

Za muzeem stojí další slavná polární loď, Amundsenova šalupa Gjøa.
Je to první loď, které se podařilo projet Severozápadním průjezdem kolem severního konce amerického kontinentu z Baffinovy zátoky do Beaufortova moře. Plavba trvala tři roky (1903 až 1906) a po jejím skončení Amundsen loď v Kalifornii prodal. Gjøa pak desítky let chátrala v San Francisku. V roce 1972 se dostala zpět do Norska a po opravě byla umístěna u muzea Fram.

Muzeum Kon-Tiki

Ra IIKdyž vyjdete z muzea Fram a přejdete parkoviště, máte před sebou muzeum Kon-Tiki.

Správnější by asi bylo pojmenování Muzeum Thora Heyerdahla, ale nebudu do toho Norům kecat.
V muzeu totiž není jenom expozice o jeho plavbě na balzovém voru Kon-Tiki z Peru na ostrov Raroia v roce 1947, ale jsou zde zmíněny všechny Heyerdahlovy expedice: na ostrov Fatu-Hiva v letech 1937-8, na Galapágy (1952-3), na Velikonoční ostrov (1955-6), o které vydal skvělou knihu Aku-Aku, plavby rákosových člunů RA, RA II a Tigris v letech 1969, 1970 a 1977-8) i o jeho archeologických vykopávkách v pyramidovém komplexu La Raya v Tucume v Peru (1988-93).

Jirka pak vyrazil autobusem do Munchova muzea (ukázalo se že zbytečně, muzeum bylo ten den zavřeno, neboť se měnila expozice) a my ostatní pěšky do kilometr vzdáleného muzea vikingských lodí (Vikingskipshuset). Tam se mi také moc líbilo.

Muzeum vikingských lodí

Jsou zde vystaveny tři originální vikingské drakary a spousta krásných věcí z 9. století, které se našly při vykopávkách ve vikingských královských hrobkách.

Lodě Tune a Gokstad byly postaveny kolem roku 900, Oseberg mezi lety 815 až 820.
Když si člověk uvědomí, že na takových lodích Vikingové jezdili zcela běžně na Island a do Grónska a že na nich dojeli před více než tisícem let do severní Ameriky, a to bez kompasu (o sextantu a GPS nemluvě), nezbývá než uctivě postát a poklonit se jejich námořnickému umění.

OsloOsloZa muzeem je skanzen Norsk Folkemuseum, ale jeho prohlídka je program na celý den, takže jsme ho vynechali. Vašek vyrazil do Vigelandova parku okukovat sochy a my ostatní seběhli na trajekt, který nás odvezl před radnici, a šli okukovat Oslo.

Řeknu to rovnou: Oslo mě neoslovilo.
Radnice připomíná nádraží v Hradci Králové, její výzdoba socialistický realismus a Oslo vypadá jako pražský Karlín, když ho teď zastavují sklem a betonem. Prošli jsme centrum, prohlédli si zvenku královský palác, neprohlédli jsme si palácové zahrady, protože nás tam nepustili, svezli se tramvají k hlavnímu nádraží a vyšli si na Operu.

Opera OsloOpera OsloOdborníci o budově Norské národní opery v Oslo hovoří jako o architektonickém skvostu a zázraku, prý stejně unikátním, jako je budova Opery v Sydney. No nevím.
Podle mě je zázrak, že jí ještě nikdo nepočmáral sprejem a že jí nesjíždějí magoři na inlajnech (je tam taková malá cedulka, že se to nemá dělat). Uznávám že to je barák zvláštní, ale jako skvost mi nepřipadal.

Samostatně jsem pak vyrazil na návštěvu pevnosti Akershus, kde sídlí norské ministerstvo obrany, Armádní muzeum a Muzeum odboje. Blížila se čtvrtá hodina odpolední a tak mě z jednoho muzea vyhodili a do druhého nepustili. Stejně jako nebylo možné se podívat do zámecké kaple a na spoustu dalších míst, neboť v polovině pevnosti probíhala rekonstrukce.

Akershus, OsloNakonec jsem ještě dvě hodiny bloumal přístavem, pomohl majiteli jednoho starého dvoustěžníku přeložit pár věcí z dodávky na loď, obešel Strand a naštval se, protože po celém pobřeží přístavu neexistoval jediný stánek, kde bych si mohl koupit nějakou rybu k svačině.
Všude měli jen hamburgery, horké psy, dorty, zmrzlinu nebo kafe. Jenom na jedné rybářské lodi prodávali jakési mořské živočichy, ale ti už z dálky smrděli tak strašně, že jsem ani nešel zblízka zjistit, co to vlastně je.

V šest jsem skočil na trajekt, vystoupil u muzea Fram, přeručkoval gumákem na ostrov, ignoroval teploměr na budově správce klubu a šel vyzkoušet ty jejich venkovní sprchy pro drsné vikingské plavce.

Předchozí: Ze Skagenu do Oslo Následující: Z Oslo do Marstrandu

Nahoru ^

Creative Commons License
Miroslav Jaroš
Praha 8
Kontakt: Elektronická pošta, telefon 603 449 974
www.miroslavjaros.cz