Plachtění na Orlíku

27. až 28. září 2008 na plachetnici Balaton 24

Skip Navigation LinksÚvodní stránka > Jachting > Plachtění na Orlíku 2008

Nad přehradní nádrží Orlík se válela hustá mlha, na stromech na břehu se nehnul ani lísteček a teploměr ukazoval čtyři stupně nad nulou, když jsme přejížděli přehradní hráz a mířili do maríny v rekreačním zařízení Loužek. Měl jsem zde na víkend zamluvenou plachetnici od společnosti Hacjacht.

Klikni pro zvětšení Balaton 24 jménem Barča je pěkná, 7,5 metru dlouhá plachetnice s vestavěným motorem.
Borkovi se nejdříve zdála zatraceně malá, protože se s jachtingem poprvé setkal letos v dubnu při přeplavbě Baltu a jejich Bavaria měla dvojnásobnou délku, ale když pak vstoupil do podpalubí, zjistil že příďové dvojlůžko je tady větší.
Já měl trochu jiný problém, protože motor Barči má zvlášť řazení a zvlášť ovládání plynu. Bylo to poprvé, co jsem se s tímhle ovládáním v praxi setkal, a díky tomu jsem pak málem nechal jednoho člena posádky na břehu u zámku Orlík, když jsem nastartoval s omylem zařazeným zpětným chodem.

Klikni pro zvětšení Protože Borek již jednou na plachetnici plul, jmenoval jsem ho prvním důstojníkem a nováčka Zuzanu uvedl do funkce kosatnice. Že pak celou dobu obsluhovala otěž hlavní plachty vyplynulo z vývoje událostí, ale jak dokládají fotografie, zvládla svou funkci skvěle.

Nanosili jsme do lodě zásoby, odšpuntovali láhev rumu, odlili trochu Poseidonovi (pro dobrou plavbu), Aiolovi (pro dobré větry) a místnímu vodníkovi (pro jistotu), připili na zdar plavby, nastartovali motor, vycouvali od mola a zamířili vstříc dobrodružstvím, jež pro nás přehrada Orlík nachystala.

Klikni pro zvětšení Jakmile jsme vyjeli ze zátoky a vztyčili plachty, bylo jasné, že předpověď větru od Českého hydrometeorologického ústavu pro přehradu Orlík nelhala. Opravdu vítr vál od severovýchodu a opravdu velmi slabě.
Navíc v deset dopoledne startoval u Radavy Pohár slunce, vytrvalostní závod plachetnic na trase Radava - Bořím - Radava - Velký Vír - zámek Orlík - Velký Vír - Radava - Bořím a tak pořád dokolečka do šesti do večera. Takže to vypadalo, že bude celý den na vodě pěkný šrumec.

Odcitoval jsem posádce pravidla pro vyhýbání plachetnic a pak usoudil, že je stejně radši hodíme za hlavu a uklidíme se ke břehu, abychom nepřekáželi.
Krátce po desáté se na obzoru objevila spousta plachet a lodě se rychle přibližovaly. Protože bylo jasné, že na motor nejedou, zdálo se nám, že o kousek dál snad bude vítr silnější. Nebyl, příčina byla jinde. Jak jsme tak téměř stáli ve skoro bezvětří a tři metry od nás prosvištěl ostře proti větru nádherný klasický dřevěný jolový křižník Biene s plnými plachtami, došlo mi, že v oboru trimování plachet se toho musím naučit ještě moc.

Přehrada Orlík Zámek Orlík U Radavy se ale opravdu trochu rozfoukalo. Dokonce i naše kýlová plachetnice se občas trošku naklonila. Ne moc, ale přesto Zuzka při každém náklonu seskakovala z lavičky a přecházela do dřepu na podlážce kokpitu. Netuším proč to dělala, ale bylo to veselé. A když pak Borek začal vyprávět, jak v dubnu na Baltu jeli celý den se závětrným relingem pod vodou, zdálo se, že jí naše bezvětří docela vyhovuje.

Díky těmto lehkým větrům v okolí Radavy jsme už v půl jedné měli na dohled zámek Orlík nad Vltavou. Za tři hodiny jsme upluli asi jedenáct kilometrů...

Zajeli jsme do zátoky za zámkem, posádka vyrazila do vsi pro kafe a pak jsme začali řešit co dál. Borkova přítelkyně nás totiž měla dohonit autobusem, a bylo tedy nutno na ní buď počkat dvě hodiny u zámku Orlík, nebo jí vyzvednout za něco přes dvě hodiny u hradu Zvíkov. A protože to bylo z Orlíku na Zvíkov zhruba stejně daleko jako z mariny Loužek na Orlík, a protože se zdálo, že vítr trochu fouká, navedli jsme Ilonu na Zvíkov a vyrazili směrem ke Ždákovskému mostu.

U zelené levoboční bóje na 158. kilometru se točili zpět účastníci Slunečního poháru, takže se na řece udělalo volněji. Bohužel se tam zřejmě otočil i vítr a zamířil někam jinam. Plížili jsme se ke Žďákovskému mostu a pozorovali dva lidi, kteří z něj skákali přivázaní na laně.

Klikni pro zvětšení Klikni pro zvětšení Několik kozích dechů nás popostrčilo za Krkavčí skálu a pak vítr lehnul úplně. Po půl hodině v naprostém bezvětří jsme se rozhodli, že těch zbylých šest kilometrů na Zvíkov dojedeme na motor. A tak jsme nastartovali, stáhli plachty, vyrazili k Peklu a já se projevil jako šikula a inteligent.

Protože výtah hlavní plachty odporně drnčel o stěžeň, rozhodl jsem se povolit šekl, kterým byl výtah upevněn k plachtě, a chytit ho do očka na stěžni, aby šel pořádně napnout. Tak, jak to bylo, když jsem ráno Barču přebíral.
Vylezl jsem ke stěžni, povoloval šekl a říkal si: "Nesmíš ten čudlík upustit, blboune, nebo jsme v průšvihu, náhradní určitě nemáme!"
A skutečně jsem čudlík neupustil!
Ovšem zbytek šeklu po akustickém trojkliku cvak-cvak-žbluňk zmizel přes palubu a byli jsme v průšvihu, protože jsme náhradní skutečně neměli. Moje příručka s názvem "Blbcem snadno a rychle", kterou už pár let chystám k tisku, tak získala další kapitolu.

Původní předpoklad, že přistaneme na Otavě na té asi deset metrů široké pláži přímo pod hradem Zvíkov, vzal rychle za své, když se ukázalo, že je tam plno. Takže jsme tam jenom nalodili Ilonu a zamířili dál proti proudu Otavy ke Svaté Anně. Za Zvíkovským mostem se na levém břehu otevřela krásná úzká zátoka, zakončená písčitou pláží. To bylo to správné místo, zde dneska přespíme! Přirazili jsme ke břehu, Borek zatloukl úvazku, já přivázal loď a pak celá posádka vystartovala na večeři do některé z restaurací ve Zvíkovském Podhradí.

Přehrada Orlík Klikni pro zvětšení Murphyho zákon, že co se může pokazit, pokazí se, platil i nadále.
Hotel Zvíkov byl zavřený, protože tam měli nějakou firemní akci.
Hotel Pivovarský dvůr byl zavřený, protože tam měli svatbu.
U hradu Zvíkov bylo také zavřeno, protože už zavřeli hrad.
No a tak chodili všichni do té jediné hospody, která ve vesnici zbyla otevřená, ale v té už od pěti hodin neměli k jídlu absolutně vůbec nic, ani oříšky, jak nám oznámila neochotná obsluhující paní. A když jsem pak projevil tolik drzosti, že jsem své první pivo dopil, musel jsem za trest čekat na další skoro dvacet minut.

Hladoví a ne zcela střízliví jsme se za svitu jediné bateriové bludičky prodírali tmou, černou jako krtčí zadek, po zelené turistické značce temným lesem zpět k naší zátoce a v lodi se vrhli na zbytky, co jsme přes den ještě nestačili sníst.
A vyhodnocovali dnešní den. Jak vlastně dopadl? Borek ráno zaspal a ještě při tom spálil na škvarek řízky, od rána vítr foukal spíš vůbec než málo, já utopil šekl a ve Zvíkovském Podhradí jsme nedostali nic k večeři. No...vlastně docela pěkná sobota.

Klikni pro zvětšení V neděli ráno si kamarádky začaly stěžovat, že jsme jim s Borkem slibovali, že na nás ráno bude svítit sluníčko. A že nic nesvítí.
Jakmile ovšem člověk vystrčil nos z kajuty, bylo jasné, že za to opravdu nemůžeme. Za takovou mlhu, která se kolem nás válela, by se nemuseli stydět ani v Anglii.
Když jsme posnídali, pohovořili, popili, bylo půl desáté, mlha se válela furt a nikde se nehnul ani lísteček.
Nahradil jsem ztracený šekl lankem, pojistil druhým lankem, nastartoval motor a vyjeli jsme se po větru podívat.

Hrad Zvíkov vypadá v mlze velmi romanticky. Jenom je kolem něj na březích spousta rybářů, takže je nutno si udržovat trochu odstup. A představa, že na nás z toho bílého humusu vystartuje místní parník, ta už teda vůbec romantická nebyla.

Naštěstí se tak nestalo, a tak jsme se na motorový vítr dopravili zase za Peklo, kde mlha zmizela, vylezlo slunce a dokonce začal vát drobný větřík o intenzitě myšího pšouku, takže jsme chcípli našeho naftového přítele a vytáhli plachty. Opět měli rosničkáři pravdu, když v pátek večer předpovídali pro přehradu Orlík na nedělní dopoledne bezvětří. Víceméně bylo.

Přehrada Orlík Barča se silou vůle (protože síla větru byla nulová) doplížila po téměř dvou hodinách zpět ke Žďákovskému mostu. Za ním se najednou vítr objevil a začal funět na poměry tohoto víkendu celkem obstojně, takže se dalo krásně plachtit až pod zámek Orlík, kde jsme opět přistáli a vyrazili na oběd do restaurace U Toryka. Do poměrně drahé restaurace i pro nás Pražáky, to je nutné přiznat. Ale veškeré další občerstvovny v okolí zámku byly buď zavřené, nebo neměli k jídlu ani pití nic.
Prý už je po sezóně.

Bohužel během oběda vítr zase zdechl, takže po dvou hodinách postávání v bezvětří u Radavy přišel na řadu znovu náš jednoválcový Yanmar, který nás dopravil až k maríně Loužek, kde jsme v pět odpoledne Barču vrátili.

Co říci závěrem? Bylo to pěkné.
Na Orlíku je krásně.
Hacjacht Martina Hacmace má prima plachetnice.
A zdá se, že se marinizace kamarádek povedla.
Ale chtělo by to příště nějaké lepší větry!

 

Nahoru ^

Creative Commons License
Miroslav Jaroš
Praha 8
Kontakt: Elektronická pošta, telefon 603 449 974
www.miroslavjaros.cz