Hledání Údolí Vlaštovky

Sylva Simsova, překlad Zuzana Chapmanová

Skip Navigation LinksÚvodní stránka > Arthur Ransome > Hledání údolí Vlaštovky

"Každé dítě, které vyrůstalo ve třicátých letech, zná údolí Vlaštovky," řekl jeden z mých přátel, když jsem horovala o mém nově objeveném autorovi. Trochu mě to zarazilo, protože i když jsem byla dítě ve třicátých letech, tohoto autora jsem objevila až v letech šedesátých, kdy jsem četla příhody Vlaštovek a Amazonek svým dětem. Připadalo mi to tehdy, jako kdybych se vracela zpátky do dětství a užívala si dobrodružství, která mě minula. Nicméně jelikož jsem mezitím shromáždila většinu toho, co bylo o Ransomovi napsáno, ráda bych se podívala na některé rozpory v reakcích dospělých na jeho dílo a také napsala více o mých vlastních výzkumech.

První díl Vlaštovek a Amazonek bude letos starý čtyřicet let. Mohou být rozdílné názory na toto dílo vysvětleny tím, jak se změnily postoje generací? Někteří z prvních čtenářů jsou dnes prarodiči. Četly jejich děti Ransoma a čtou ho teď jejich vnoučata? Objevuje ho mladší generace sama od sebe nebo ji přitom povzbuzují rodiče, kteří je k Ransomovi přivádějí a výsledkem jsou střídající se generace jeho milovníků a těch, kdo ho moc rádi nemají? Nebo se všechny generace jeho čtenářů setkávají v jeho krajinách tak mírumilovně, jako Petr Kachna a Ben Gun v jejich jeskyni?

Ve snaze najít odpovědi na tyto otázky jsem uskutečnila skromný průzkum mezi studenty prvního ročníku knihovnictví na North Western Polytechnic, a to ve věkové kategorii 18 až více než 35 let. Dotazník se ptal na jejich vlastní zkušenosti s Ransomovými knihami a na jejich názor na jeho popularitu mezi současnými dětmi. Nakolik se dá z takového malého vzorku vyvodit závěry, zdá se, že mezi věkovými kategoriemi nejsou zásadní rozdíly v názorech. Jediný účastník zmínil generační konflikt, který může ovlivnit názor na Ransomovy knihy: "Neměl jsem je rád, protože máma je ráda měla a nutila mě je číst."

Důvody, uváděné pro a proti těmto knihám, odpovídaly dost přesně tomu, co je o Ransomovi uváděno v literatuře (viz bibliografie na konci) a nebudu se tu jimi zabývat příliš detailně, kromě toho, že nikdo nezmínil sociální třídu. Zdá se, že obliba nebo neobliba Ransoma s ní nijak nesouvisí. Když vzpomínají na své zážitky s Ransomovými knihami, zmiňují čtenáři dobrodružství, zaujetí a vzrušení jako pozitiva a opakování a délku knih jako negativa. Jejich názor na současné dětské čtenáře je však odlišný: tady se zdá, že společenská třída hraje velkou roli. Bylo by zajímavé zeptat se dětí samotných, abych zjistili, jestli nálepka "pro střední třídu", která byla Ransomovi přiřčena, není jen výmyslem dospělých.

Poté, co jsem o Ransomových knihách mluvila s řadou dětí a jejich rodičů, došla jsem k závěru, že je jedním z autorů, kteří jsou buď milováni nebo nenáviděni a málokdy něco mezi tím. Podobně jsou rozděleny názory na jednotlivé postavy v knihách. Nejsou to knihy, které by měly jediného hrdinu; v každém dílu vystupuje skupina nebo dokonce několik skupin dětí a poté, co jsem s jednou matkou debatovala na téma, jak máme nebo nemáme rády Nancy, napadlo mě, že bych se měla pokusit zjistit, jak jsou jednotlivé postavy přijímány Ransomovými čtenáři.

Přidala jsem tedy do svého výzkumu dvě otázky. Odpovědi na ně nebyly rozhodně jednotné a domnívám se, že mají hodně co dělat s osobností toho, kdo odpovídal. Ransomovy postavy by pravděpodobně byly skvělý materiál pro studii projekce čtenáře do knižní postavy. Našli se zarytí fandové Zuzany, Titty i Nancy: "Mám ráda Titty ze všech nejvíc, protože je velmi skutečná a myslím, že je mi podobná." "Neměl jsem rád Zuzanu, protože jsem nikdy nebyl praktický a rozumný typ." "Nejradši mám Nancy, protože má spoustu nápadů." "Nemám rád Nancy, protože je příliš dominantní." Bylo by zajímavé, porovnat tyhle odpovědi s typologií lidí, kteří je vyslovili.

Děti se identifikují s postavami ze svých knih podvědomě. V knihách, které mají jediného hrdinu (jako třeba Robinson Crusoe), je jejich volba jednoduchá. V příbězích s více hrdiny je to komplikovanější a dítě se necítí vyrovnaně, dokud se v některém z nich samo nenajde. V případě mojí dcery, které bylo osm let, byla volba jednoduchá hned od začátku: byla Peggy a její výběr ladil i s faktem, že ji s knihami seznámila starší dívka - typická kandidátka na Nancy.
Její desetiletý bratr to měl složitější. Kdyby byl starší, chtěl by být jako John, ale zatím mu ta role neseděla; stejně jako mu neseděl Kapitán Flint. Ačkoli knihy miloval, myslím, že se necítil opravdu spokojený, dokud se neobjevil Dick. S Dickem se identifikoval okamžitě a naprosto a díky Ransomovi za to, že Dickovu postavu přivedl na scénu. Jsem si jistá, že můj syn nebyl jediný, komu přinesla Dickova postava úlevu: "Mám rád Dicka a Dorotku, protože nejsou tak šikovní, pokud jde o lodě," řekl jeden z mých studentů.
Já sama jsem se vždycky tajně ztotožňovala se Zuzanou, ale vzhledem ke generačnímu rozdílu jsem se musela spokojit s "nejlepší domorodkou" - což byl rozhodně velký kompliment od Nancy a Peggy.

Jako mnoho čtenářů přede mnou, i já jsem byla zvědavá na historické pozadí Ransomových postav. Příběh o inspiraci pro Vlaštovky a Amazonky je dobře známý a zdokumentovaný. Ransome o něm psal ve svém příspěvku pro Kunitze (14) a zopakoval je na stranách 16-17 pro Shelleyho (23). Zajímavý nový příspěvek se objevil v autobiografii, napsané předobrazem Johna (1). Musím se přiznat, že její (!) knihu považuji za opravdu dojemnou.
Člověk si nějak zvykne na myšlenku, že čas v Ransomových knihách pokrývá rozpětí zhruba pěti let. Ve skutečnosti trvalo Ransomovi jejich napsání plných sedmnáct let. Ačkoli někteří čtenáři nejspíš dumají o tom, jací budou hrdinové až vyrostou (Shelley, str. 19), tvrdá realita je poněkud smutná. Druhá světová válka a bezčasí u Jezera spolu příliš neladí.

Minimálně někteří z Ransomových obdivovatelů dříve nebo později zatouží vidět krajinu z příběhů. U nás k tomu došlo, když jsme dočetli Trosečníky z Vlaštovky. Pololetní prázdniny byly blízko a tak jsme je využili pro hledání Údolí Vlaštovky v Lake Districtu. Nebyl to originální nápad - mnozí to udělali už před námi a tři Američané o tom dokonce napsali knihy (3,4,22).

Shelley ve své monografii popisuje, jak Ransome "pečlivě vymyslel trasu z Lowestofu ke Krabímu ostrovu (nevím, jak jsou tyhle názvy překládány, pokud vůbec, do češtiny v moderním překladu) tak, aby dobrodruzi mohli doplout tam a zpátky za pomoci textu a mapy na předsádce" (str. 36). Pokud tohle platí o knize Petr Kachna (u nás vyšlo pod názvem Prázdniny na moři, pokud se nepletu), pak pro ostatní Ransomovy knihy by to mělo platit také. A tak jsem se vyzbrojila "textem a mapami na předsádce" z Trosečníků z Vlaštovky a vydala jsem se nejprve do Britského muzea, prostudovat podrobné mapy.

Ransomovy v ruce kreslené mapy nejsou přesné a nejsou v měřítku. Navíc se postupně s dalšími pokračováními rozrůstají: přibývají nové detaily, mění se proporce, jejich porovnávání se skutečnými mapami je těžké. "Budoucí badatelé se nemohou spoléhat na tuto mapu při počítání vzdáleností", varuje kpt. Nancy na mapě z předsádky Zamrzlé lodi kapitána Flinta a totéž se dá říct o dalších ilustracích. Údolí Vlaštovky, které jsme nakonec nalezli, je menší, než jsme si představovali. Dětským očím se zřejmě všechno jeví větší. Přes obecné nepřesnosti je řada míst na Ransomových mapách zakreslena realisticky a je snadné je na první pohled identifikovat.

Ransome se vyjádřil ke geografii ve svých knihách dvakrát. Jednou v "autorově poznámce", napsané v roce 1958, která se objevuje v některých novějších vydáních a podruhé v dopisu pro časopis Junior bookshelf v roce 1937 (19). V žádné z nich se nezmiňuje o tom, kde je Údolí Vlaštovky.

S pomyšlením na "....každé místo z těchto knih někde existuje...", ačkoli "...občas jsem trochu přemístil řeky a cesty...", jsme se vydali ze zátoky, která se nejvíc podobala Podkoví zátoce. Šli jsme podél potoka, nejdřív s nevelkou nadějí, až jsme narazili na vodopád. Byl to nejvíce vzrušující okamžik z celého výletu, protože - podle knihy - Údolí Vlaštovky by se mělo nacházet bezprostředně nad vodopádem. A také tam bylo. Menší než jsme si představovali, trochu vlhké pro táboření (byl pozdní říjen), ale tvarově přesné, s trhačem kalhot na jedné straně, spoustou místa pro čtyři stany a druhým, menším, vodopádem v místě, kde potok vtékal do údolí. "Nikdo, kdo by se díval nahoru od paty spodního vodopádu, by neuhodl, že jen pár kroků od něj je údolí..." Jediná matoucí věc byla, že údolí, které jsme našli, vypadalo stranově obrácené oproti knize. Místo na čtyři stany bylo na severní, místo na jižní straně údolí.

O kus dál jsme našli Strážní věž. "Nejlepší způsob, jak vyšplhat nahoru nebo dolů, byl ze strany, obrácené k Údolí Vlaštovky". Z vrcholku jsme přesně jako v knize mohli vidět jezero s Ostrovem divokých koček i bažiny, které Amazonky překročily při svém překvapivém útoku.
K našemu zklamání jsme neobjevili ani po pečlivém pátrání vchod do jeskyně Petra Kachny, i když pár puklin ve skále bylo dost velkých na to, aby jimi prolezlo malé zvíře.

Podkoví zátoka byla bažinatá a bylo snadné pochopit, proč se Vlaštovky musely přestěhovat dřív, než začalo pršet. Potůček byl menší než jsme čekali a pod můstkem se nedalo prolézt. Domnívám se proto, že Ransome přidal při popisu některá místa z okolí jezera Windemere.

Co se týká identity řeky Amazonky, myslím, že to není řeka Rothay, tekoucí do jezera Windemere, jak se domnívá Bodger (4), ale Torver Beck u Conistonu. Mám k tomu následující důvody: poloha řeky ve vztahu k Ostrovu divokých koček (Peel Island), k Údolí Vlaštovky a Kančenžanze (Old Man of Coniston) a také tvar ústí řeky na Ransomových mapách při porovnání s turistickou mapou. Podle popisu v knize by měla být na pravém břehu loděnice, pak Beckfoot, ohyb řeky, most, další ohyb a vodopád. Přímo v té oblasti jsem nebyla, ale podle podrobné mapy se zdá, že spodní tok Amazonky se skutečně podobá Torver Becku. V horní části Ransomovy map se však Amazonka točí odlišně. Další věc, kterou Ransome přidal, je Laguna chobotnic. Žádná podobná laguna na Torver Becku není, ale jedna existuje na samém jižním konci jezera Coniston (Allan Tarn).

Při svém výletu na Kančenžangu šli Vlaštovky a Amazonky podél řeky nahoru k statku na soutoku. Objevuje se na mapě k Holubí poště a jeho nejpravděpodobnější předlohou je soutok pramenů poblíž Tranearth. Pokyny, které Vlaštovky dostaly, zněly: "Sledujte potok stále nahoru, až dojdete k okraji lesa a budete stát na hřebeni v půli cestě na horu." Hádám, že šli podél potoka Well Beck na cestu k Walna Scar. Je tam dokonce místo, na které jsme dorazili při sestupu z hory Old Man a které vypadá velmi podobně jako tábor na půl cesty, kde Vlaštovky přespaly při jejich cestě nahoru.

Zdá se, že Ransome sestavil svoje jezero z těchto částí: jihozápadní pobřeží Conistonu, východní a severní pobřeží Windermere, včetně Ria (Bownes) a severního pólu (Ambleside). Podle samotného Ransoma je předlohou Ostrova divokých koček Peel Island na Conistonu, ale Ostrov kormoránů je z Windermere (Silverholme). Místní jména, která Ransome použil, nejsou vždy na správných místech. Dixonova farma je název farmy, kterou jsme minuli při výstupu na horu Old Man a Holly Howe je název Youth Hostelu v Conistonu, kde jsme přespali. (Byl tak ale nazván až podle Ransoma, takže se nepočítá - pozn. překladatel)

Celé naše dobrodružství mohlo být jen výpravou za neexistující iluzí, ale ohromně jsme si ho užili a pochopili jsme, co Ransome mínil, když napsal - dlouho poté, co dokončil své knihy (21): "...psaní příběhů je pro autora způsobem života, možná tím nejbohatším a nejzajímavějším způsobem života, který zná. Jenom příběhy, které znamenaly pro své autory právě tohle mohou vzbudit podobný pocit v jejich čtenářích..." Naše životy byly rozhodně Ransomovými knihami obohaceny.

Publikováno v Children's Book News 5(4) Srpen 1970 164-7

Zdroje:
[1] ALTOUNYAN, T. In Aleppo once. Murray, 1969.
[2] BAMBERGER, R. Arthur Ransome and a treasure chest for the whole world. Junior Bookshelf, January 1964, 31-2.
[3] BECKER, M.L. Choosing books for children. OUP, 1937, p.130-1.
[4] BODGER, J. How the heather looks. Viking Press, 1966, p.254-64.
[5] BOTT, G. Arthur Ransome, School Lib., December 1960, p.203-9.
[6] BOTT, G. A little lower than the angels. Junior Bookshelf, January 1964, p.15-21.
[7] CROUCH, M. Treasure seekers and borrowers. Library Association, 1962, p.70-4.
[8] CROUCH, M. Dr Arthur Ransome, C.B.E. Junior Bookshelf, August 1967, p.219-20.
[9] DOYLE, B. comp. Who’s who in children’s literature. Evelyn, 1968, p.228-30.
[10] EYRE, F. 20th century children’s books. British Council, 1952, p.9,58.
[11] DUFF STEWART, C. “Those Ransome kids” - A canadian view. Junior Bookshelf, January 1964, p.23-5.
[12] FISHER, M. Intent upon reading. Brock., 1964, p.274-82.
[13] GREEN, R.L. Tellers of tales. Kaye & Ward, 1969, p.258-63.
[14] KUNITZ & HAYCRAFT. Twentieth century authors. 1942
[15] LOMAS, D. Arthur Ransome - a Brithday appreciation. Junior Bookshelf, January 1964, p.27-9.
[16] MEIGS, C. ed. A critical history of children’s literature. Macm., 1953, p.546-7.
[17] PERSSON, L.C. Dr.Ransome in Sweden. Junior Bookshelf, January 1964, p.33-4.
[18] Publishers Weekly, October 27, 1945 p.1946-8 on Arthur Ransome and his books for children; December 1, 1945 p.2415 letter giving Ransome’s address.
[19] RANSOME, A. A letter to the editor. Junior Bookshelf, July 1937, p.3-5.
[20] RANSOME, A. A bookshop for children. Canadian LA Bull., August 1954, p.15-8.
[21] RANSOME, A. On writin for “age groups”. Library Journal, October 15, 1954 p.1973.
[22] SALTUS, Elinor. Elementary English. [not seen]
[23] SHELLEY, H. Arthur Ransome. Bodley Head Monograph, 1960.
[24] TOWNSEND, J.R. Written for children. Miller, 1965, p.107-9.
[25] TREASE, G. Tales out of school. Heinemann, 1964. P.139-40.
[26] WHITE, D.N. About books for children. OUP, 1946. P.88-90.
[27] WULFF, L. These books are Royal favourites. Daily Mail Ideal Home Book 1949-50, p.236-7.

 

Nahoru ^

Creative Commons License
Miroslav Jaroš
Praha 8
Kontakt: Elektronická pošta, telefon 603 449 974
www.miroslavjaros.cz