Z Cherbourgu do Bretaně

Plavba plachetnice Eternity z Baltu do Bretaně, 27.9. až 19.10.2014

Skip Navigation LinksÚvodní stránka > Jachting > Z Baltu do Bretaně 2014 > Z Cherbourgu do Bretaně

Divoké větry nad Kanálem

Ještě rozsáhlejší vyprávění o naší plavbě naleznete v rodokapsu Divoké větry nad Kanálem, který vydalo nakladatelství IFP Publishing

13.10.2014, pondělí

Přístav Cherbourg, NormandiePondělní ráno přineslo obrovské překvapení.

Když jsme se v devět vyhrabali ze spacáků a začali připravovat snídani, Jindra si pořád něco brblal pod vousy a pak nám oznámil, že se sbalí a pojede domů. Zřejmě mu ta včerejší plavba ve vichřici neudělala dobře.

Uznávám, že včerejší počasí bylo nejpříšernější, v jakém jsem zatím jel, ale rozhodně mi ta situace nepřipadala nijak nebezpečná. Jindra na to asi má jiný názor, co se dá dělat.
Mraky dnes dosahují prakticky až k hladině, je zima a prší, což opravdu nejsou nejpříhodnější podmínky k přesvědčování pro další plavbu. Dopoledne tedy věnujeme čištění odpadu ze dřezu, studování Reedsova almanachu, stahování předpovědi počasí a já Jindrovi vysvětluji, kam si ve městě může zajít na dobré i když drahé pivo, kde je šikovné arabské bistro s výborným kebabem a kde najde nádraží.

Po jedné hodině se odvazujeme od čekacího pontonu, vysazujeme Jindru u mola, které má přístup na nábřeží, vyplouváme na vnější rejdu a západním vjezdem vyrážíme na moře.

Přístav Cherbourg, NormandieV půl čtvrté už jsme znovu vyvázaní u čekacího pontonu. Předpověď zase nevyšla; místo z předoboku jsme měli vítr přímo do obličeje a místo trojky funěla solidní pětka. Proti větru a vlnám jsme na motor dělali maximálně dva uzly, to byl nesmysl pokračovat. Jsme na placení nafty už jenom dva a tak bohatí nejsme, abychom si mohli dovolit stát na motor před přístavem.

Standa dělá k pozdnímu obědu nebo brzké večeři českou čočku s belgickým bramborem, německým vejcem a polskou nakládanou okurkou, takový vrchol mezinárodní kuchyně, a spekulujeme jak dál. Do Brestu to máme 150 mil, do Lisabonu dalších 650 mil. Já si přinejhorším mohu dovolenou o něco prodloužit, ale do příštího čtvrtku musím být bezpodmínečně v Praze, Standovi přijede příští sobotu do Lisabonu další posádka a počasí zásadně odmítá spolupracovat.

14.10.2014, úterý

Přístav Cherbourg, NormandieBlbě spím a budím se ve tři ráno, protože mi hned u ucha vrže fendr o molo.
Venku je zataženo a zima, ale zatím neprší a fouká západojihozápadní vítr. Posnídal jsem chleba s klobásou, uvařil čaj a v půl čtvrté vzbudil Standu. Ulili jsme bohům slivovici a ve čtyři vyplouváme.

Na vnější rejdě stavíme hlavní plachtu a v předobočním větru o rychlosti kolem osmnácti uzlů vyplouváme na rozvlněné moře. Jsme jen dva, takže budeme držet tříhodinové hlídky. Nechávám kapitána za kormidlem a jdu se ještě na dvě hodiny vyspat.

Přístav Cherbourg, NormandieKdyž v sedm nastupuji do služby, je ještě tma. Blížíme se k Cap de la Hague na severozápadním konci poloostrova Cotentin, díky proudu děláme skoro sedm uzlů, ale proud teče proti větru, vytváří se krátké a strmé vlny a plavba připomíná jízdu po schodech. Není to moc příjemné.

Jsme zhruba na poledníku západní Anglie, kde už mají světový čas a tudíž o hodinu víc, podle našeho času začíná svítat až v osm. To již máme Cap de la Hague na traverzu a vlevo před přídí se proti světlejšímu nebi rýsuje silueta ostrova Alderney, připomínající spícího tuleně. Dost nás na něj stahuje boční proud, musím kormidlovat o nějakých 25° víc k severu, abychom drželi kurz proti dnu.

Přístav Cherbourg, NormandieZa chvilku se mají proudy otočit, přemýšlím o tom, zda by nebylo lepší zaplout do Braye na Alderney, kde jsme kotvili před třemi lety při návratu z plavby na Channel Islands, a počkat tam na bóji, než zase potečou správně, a tak nechávám řídit autopilota a u navigačního stolku počítám, jak by to vyšlo.

Ukazuje se, že nevyšlo. Do přístavu je to skoro šest mil, nejméně hodinu plavby, a proudy se otočí za půl hodiny. Už je vidět i maják na ostrůvku Les Casquets a skaliska mezi ním a Alderney; až se jim vyhneme, můžeme točit na volné vodě na jihozápad k Bretani.
Rozhodně nemá smysl se cpát do té úžiny mezi ostrovy a prát se se silným protiproudem, který tam za chvilku poteče, při pokusu o zaplutí do Braye, tak ani kapitána nebudím.

Vítr slábne, proudy se otáčejí a zpomalujeme. Zase to vypadá na celý den na motor. V deset předávám službu Standovi, mažu si na chleba tvarohovou pomazánku se šnytlíkem a zalézám do pelechu.

Přístav Cherbourg, NormandieJeště že zase spím mizerně a do služby se budím sám od sebe! Kdybych spoléhal na budík, skončilo by to pěkným trapasem.
Telefon totiž chytil mobilní signál z ostrova Alderney, který patří pod Anglii, a aktualizoval si sám od sebe podle anglického operátora hodiny na britský letní čas. Ukazuje nyní o hodinu míň a rozhodně by mne před jednou našeho lodního času nevzbudil. Za ty tři hodiny, co jsem spal, Standa uplul proti proudu na zvýšené otáčky motoru pět mil. Jsme na tom dost podobně jako u Calais.

S těmi proudy to tady není žádná legrace. My už jsme na volné vodě, ale v úžinách mezi ostrovy dosahují i rychlosti přes pět uzlů a přitom rozdíl mezi přílivem a odlivem může být i víc než deset metrů. Je pak docela zapeklitá situace, když stojíte na plný plyn v místě, kde máte čtyři metry vody pod kýlem, a víte, že za pár hodin tam bude z moře čouhat pět metrů vysoká skála.

Fouká nám 30° z pravoboku, Standa zkusil během své služby vytáhnout i genu, ale pak ji zase sbalil, protože nás vítr hnal na skaliska u Les Casquets. Jak na něm stojí maják, vypadá to, že na nás ten ostrov vystrkuje prostředníček.

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h Vyčasilo se, krásně svítí slunce a tak si beru čokoládu, plechovku piva a jdu se opalovat ke kormidlu. Proudy jdou nyní s větrem, což pěkně vyleštilo vlny, ale stejně chodí z Atlantiku mrtvé vlny a občas s lodí pěkně zatřesou. Alespoň že proud už slábne a zase se pomalu rozjíždíme. Ve dvě hodiny jedeme rychlostí přes dva uzly proti dnu a vlevo před přídí začíná nad obzorem vykukovat ostrov Guernsey.

U kormidla je to celkem nuda a tak si zkouším ve tři vytáhnout genu. V jednom člověku to dělám poprvé a jsem opravdu rád, že mě přitom kapitán nevidí; můj obdiv k osamělým mořeplavcům opět stoupnul. Gena sice zvýšila snos, ale přidala uzel na rychlosti. Guernsey bychom měli bez problémů minout a navíc pokud jsou mé propočty správné, měly by nás od ostrova za chvilku začít vytlačovat proudy.

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h Bohužel si to nemohu ověřit, po hodině vítr slábne a stáčí se proti nám, kurz už nelze udržet a tak plachtu zase v jednom člověku balím. Také žádná sranda, když nechci, aby mi spadla do vody. Navíc mi přitom vyletěl její výtah ze stoperu, protože neměl na konci zajišťovací uzel, a úplně uvolněný se přehodil až za sálingy. Školácká chyba, v silnějším větru bych ji asi pěkně odskákal.

Celé odpoledne máme po levoboku ve vzdálenosti osmi mil ostrov Guernsey. Moře lehlo, vítr skoro taky a plavba je úplně klidná, ale pořádně se ochlazuje. V noci bude zřejmě pěkně frišno. Dali jsme si se Standou panáka whisky na oslavu mých zítřejších narozenin.

V sedm večer přebírám na další tři hodiny dozor nad autopilotem a kurzem 237° pokračujeme v absolutním bezvětří k Bretani. Podle aktuální předpovědi by nám mělo v noci foukat 2°B z boku a celé dopoledne 4°B přímo proti. Za celé odpoledne jsme viděli jednu loď, ale jakmile se nyní setmělo, začíná být kolem rušno a rybáři opět útočí. Zapínám si pro jistotu radar a v okruhu osmi mil se potlouká nejméně 7 malých lodí.

V deset jsem u kormidla skončil, namazal si chleba s německou čajovkou a zalezl na chvíli spát. Ještě před tím jsme se Standou zase vytáhli genu; slabý vítr se stočil na bočák a postupně sílí.

15.10.2014, středa

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h Hodinu po půlnoci zase nastupuji na hlídku.
Vůbec se mi nechce vstávat a nemůžu se probrat. Plujeme na čtyřkový vítr z levoboku rychlostí kolem šesti uzlů a do přístavu L'Aber Wrac'h na severozápadním pobřeží Bretaně nám zbývá 55 mil. Tam budeme končit, do Brestu nás vítr nepustí. Na radaru už vidím 23 mil od nás vlevo před přídí pobřeží a z kokpitu pozoruji tři krátké záblesky osmnáct mil vzdáleného majáku na Ile Aux Maines.

Standu při jeho ranní službě donutil jeden francouzský rybář změnit kurz, dostali jsme se kvůli němu dost daleko z plánované trasy a tak se postupně stahujeme zpátky. V sedm přebírám velení zase já; vítr se stočil a zesílil na sedmičku, plujeme nyní ostře proti němu a slušně prší, takže většinu hlídky kontroluji okolí na obrazovce radaru a do kokpitu lezu co nejméně. Je to venku pěkný hnus.

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h V deset dopoledne už nejde udržet kurz na plachty, balíme genu, pokračujeme na motor a hlavní plachtu necháváme pouze kvůli stabilizaci lodě. Doposud jsme pluli v zákrytu pevniny a moře bylo celkem rovné, ale naše krytí koncem bretaňského poloostrova nyní skončilo, z Biskajského zálivu se valí zhruba čtyřmetrové vlny a dostáváme pěkně za uši. Stačí pobýt pár minut u kormidla a skoro nevidím, jak mám zacákané brýle.

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h Teoreticky jsme se v deset měli v kokpitu vystřídat, ale nakonec to necháváme jak to je, já na dešti a Standa u počítače. Jeho zánovní jachtařská kombinéza, kterou si vloni v Norsku moc pochvaloval, letos zcela ztratila vodotěsnost, zatímco do mého starého jachtařského oblečku stále ještě vůbec neteče, a navíc mám pěkně zmrzlé a úplně promáčené prsty, kterými by se touchpad na navigačním notebooku ovládal opravdu špatně. A taky se mi zdá lepší, aby s námi o nějakou skálu ve vjezdu praštil kapitán, než abych mu s jeho lodí díky navigační chybě ztroskotal já.

Vplutí do ústí řeky Wrac'h totiž nebude žádná legrace. Tady nejsou vlnolamy, naváděcí světla a majáky, tohle je zcela přírodní ústí řeky. Prší tak hustě, že i když si utřu brýle, vidím s bídou na míli a přitom budeme do řeky vplouvat ve třicetiuzlovém  větru z levoboku a se silnými proudy zprava severním kanálem, z obou stran lemovaným řadou skalisek a mělčin, z nichž většina je nyní díky postupujícímu přílivu těsně pod vodou a mezi kterými vede pár desítek metrů široký průliv.

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h

Šedočerné skály před námi připomínají zkažené dračí zuby a jak se o ně rozbíjejí vlny a vyhazují vodní tříšť několik metrů výšky, vypadá to velmi strašidelně. Sedím na prahu průlezu do kajuty, nohy uvnitř na schodech, poklop zatažený až k břichu, aby nepršelo na navigační počítač, a upravuji kurz podle kapitánových pokynů. Dnes poprvé se na letošní plavbě obtěžuji s tím, že místo obecného zabručení na znamení, že jsem informaci přijal, přesně a nahlas potvrzuji příkazy.

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h Nalevo máme vysokou skálu, vpravo je zaplavená mělčina, která za odlivu vystupuje přes metr nad hladinu, a z ní koukají malé skalky.
Kus před námi je kardinální znak a trošku vlevo za ním, na ostrově, bíle natřený kamenný patník. Ať se kolem děje cokoliv, tyhle dva orientační body nyní musím držet přesně v zákrytu, nebo jsme v průšvihu. Přidávám pár stupňů doprava a hlásím Standovi, že jedu podle naváděčky.

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h Ostrov na levoboku se stáčí k vnitrozemí a odhaluje červený patník a dvě červené bóje, vyznačující východní stranu plavební dráhy. Pěkně nás na ně táhne proud a před nimi je stále ještě mělčina, stočit se k nim můžeme až po tom, co budou všechny tři v zákrytu, tak jedu dál podle kardinálu a patníku před námi.

Mezi skalisky na pravoboku se otevírá hlavní vjezdový kanál od západu a boční proud opět zesiluje. Ke kardinálnímu znaku už máme jen pár metrů, když Standa vstává od stolku.
„Toč doleva a jeď podle těch červených bójí, jsme tady.“

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h Jsme v zátoce. Moře se zcela uklidnilo, i vítr se v zákrytu pevniny ztišil na zanedbatelných osmnáct uzlů a místní druidové nám dokonce přepnuli liják na pouhé mrholení.

Okolí je nádherné. Krásná úzká zátoka, lemovaná skalnatými ostrůvky, na pobřeží se proti obloze rýsují větrem pokroucené borovice a sem tam je mezi nimi schovaný malý kamenný baráček. Balíme hlavní plachtu, vypínám autopilota, odvazuji kormidelní kolo a ručně řídím loď proti proudu řeky k půl míle vzdálené maríně, zatímco Standa připravuje odražeče.

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h Krátce po poledni se vyvazujeme na vnitřní straně plovoucího mola pro návštěvníky v přístavu L'Aber Wrac'h. Okamžitě po vyvázání lodi přestává pršet úplně a dokonce začíná vylézat sluníčko. Po obědě se jdeme přihlásit sympatické paní do recepce a protože pěkně svítí slunce, beru foťák a dělám si výlet po vesnici a jejím okolí.

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h Nahoře na kopci nad přístavem objevuji muzeum námořních bójí a znakování plavebních tras. Bohužel už je zavřené, je po sezóně, ale z jeho terasy je nádherná vyhlídka na zátoku a k ústí řeky Wrac'h.

Po zátoce se v klidné vodě prohání hejna malých dětí na Optimistech a windsurfech z místní jachtařské školy, ovšem u tři kilometry vzdáleného ústí je vidět obrovské bílé sloupy vody, jak se tam vlny tříští o skaliska.

Večer se Standou řešíme co dál, předpověď počasí je špatná.
Já potřebuji být nejpozději ve čtvrtek ráno doma, takže se jako nejlepší doprava jeví přímé letecké linky společnosti Volotea z Nantes nebo z Bordeaux do Prahy. Otázka je, jak se tam dostat. Kdybychom dopluli do La Rochelle, Saint-Nazaire, Lorientu nebo alespoň do Brestu, bylo by na letiště slušné vlakové spojení, ovšem čert ví, zda nás tam počasí pustí.

Bretaňský přístav L'Aber Wrac'h Navíc to znamená plout podél pobřeží Biskajského zálivu, což se pak pro Standu může stát větrnou pastí, a když popluje sám, bude mít mnohem větší problémy s hlídáním rybářů, než kdyby plul odtud nebo z Brestu přímo přes Biskaj ke španělskému pobřeží, kde se na volné vodě rybáři nebudou vyskytovat takřka vůbec.

Nakonec necháváme rozhodnutí na ráno. Kromě řešení dopravy jsme totiž také důkladně oslavili mé dnešní narozeniny a mám jí jak z praku.

Venku už zase lije jako z konve, vítr hvízdá v lanoví a i když jsme od moře tři kilometry daleko, až sem slyšíme hukot vln, rozbíjejících se o pobřeží.

 

Nahoru ^

Creative Commons License
Miroslav Jaroš
Praha 8
Kontakt: Elektronická pošta, telefon 603 449 974
www.miroslavjaros.cz