27.9.2014, sobota
V Kühlungsbornu se prodíráme davem lázeňských hostů k maríně, nalézáme u mola vyvázanou ETERNITY a na ní kapitána Standu ve velmi skvělé náladě, neboť je ode dneška v důchodu.
Probíráme novinky a plány na plavbu, vybalujeme si s Jindrou v příďové kajutě lodní pytle a dostáváme základní bezpečnostní školení pro pobyt na lodi, jako třeba "Po použití záchodu zkontrolujte, že jste přepnuli ventil do zadní polohy, nebo půjdeme ke dnu", "Když čerpadlo špinavé vody ze dřezu nevypne samo od sebe, cvakněte tímhle vypínačem", "Kdo mi poškrábe nové teflonové nádobí, tomu přerazím pazoury" nebo "Na tu flašku Pernodu vůbec nešahej, to je dárek pro manželku".
V nedalekém supermarketu kupujeme chleba, pivo, láhev skotské a pytel briket, a zatímco Jindra odchází na pláž sbírat naplavené dříví na podpal, já vyrážím pro peníze ke tři kilometry vzdálenému bankomatu, který nejdříve odmítá akceptovat PIN, že ho prý zadávám špatně, což je nesmysl, a potom se - s mojí kartou v útrobách – zasekává a kartu mi vrací až po několika minutách mého nadávání a zběsilého mačkání červeného tlačítka Cancel.
Podle předpovědi to zítra vypadá na bezvětří, takže budeme vyplouvat někdy kolem poledne. Pozítří za svítání musíme být v Kielu u vjezdu do plavebních komor. Po dvou pivech zalézám do přídě spát. Čert ví, kdy se mi to povede příště, abych mohl prospat celou noc.
28.9.2014, neděle
Ráno se budíme v osm a abych se rychleji probral, hned za průlezem z příďové kajuty do salonu se příšerně praštím do hlavy o poličku pod stropem. Jindra má v tomhle výhodu, je menší a pod poličkou projde. Já si budu muset zapamatovat, že za průlezem musím udělat krok a narovnat se až potom. Venku je docela chladno, zataženo a fouká slabý západní vítr.
Před desátou přeplouváme k tankovacímu molu.
„Moc nafty jsem neprojel, ale pro jistotu ji doplníme,“ prohlásil Standa.
Pomáhal jsem tuhle loď natírat antifoulingem, spustit na vodu a tři dny jsem na ní už bydlel v Polsku, když jsme stavěli stěžně, ale pořád si ještě nemohu zvyknout, že se na ní musí se vším počítat trochu jinak. Na dvanáctimetrových lodích jsem už plul, ale žádná z nich nebyla široká 4,5 metru a nevážila přes dvacet tun. Takže když se na stojanu ukázal odběr 160 litrů nafty, protočily se mi panenky. U stejně dlouhé moderní Bavarie by se to nevešlo do úplně prázdné nádrže, tady jsme "jen tak pro jistotu doplnili naftu".
V půl jedenácté proplouváme vlnolamy, vytahujeme genu, hlavní a bezanovou plachtu a na předoboční vítr 3°B míříme kurzem 300° do úžiny mezi pevninou a ostrovem Fehmarn. Do včerejška pěkně fičelo od severu, takže zůstalo mrtvé vlnění, dneska fouká od západu a moře připomíná oraniště. Vlny mají sotva metr, ale jak se potkávají z různých směrů, pěkně na nich tancujeme a občas nás sprška vodní tříště pokropí až v kokpitu. Jsem tím docela překvapený, nečekal jsem, že bude loď takhle mokrá.
Moc dlouho ovšem v kokpitu nejsem.
„Tady nějak smrdí nafta,“ ozval se od navigačního stolku kapitánův hlas, který zanedlouho střídá řev z propojovací chodby vedle strojovny: „Kurva průser, teče nám nádrž! Mirku, podej mi ten starej ručník, co je u kola.“
Poměrně brzy zjišťujeme, že nádrž je v pořádku. Problém je jinde. Na lodi jsou dvě nádrže na naftu, na každém boku jedna, které jsou dole propojené, aby se jejich hladina vyrovnávala. Každá nádrž má nahoře navařené dvě trubky, jednu nalévací, druhou odvzdušňovací, a potom je tam šroubovací kontrolní zátka. Nádrže totiž nejsou vybaveny elektronickým měřením; pokud chceme znát stav paliva, je třeba odšroubovat zátku, do nádrže vrazit klacek, svinovacím metrem změřit délku mokré části klacku a na tabulce u navigačního stolku převést naměřené centimetry na litry. Takhle jednoduše to v německé profesionální loděnici v roce 1980 vymysleli.
Na nalévací a odvzdušňovací trubku jsou nasazeny hadice, které vedou na palubu. No a jak se loď naklonila na pravobok, levá nádrž se dostala výš, hladiny se vyrovnaly, v pravé nádrži stoupla hladina až do odvzdušňovací hadice a protože je na ní špatně utažená spona, nafta teď ze spoje teče po zadní straně nádrže, kape na dno a zatéká pod motor.
Ovšem jedna věc je přijít na to, proč nám nafta teče, druhá věc je zatrhnout jí to. Nad nádrží je po celé délce chodby stůl, který dříve sloužil jako navigační, na něm leží spousta předmětů a zadek je uzavřený deskou ostění, takže se k hadicím na zadní straně nádrže dá dostat pouze úzkou škvírou mezi nádrží a stolem. Možná že cvičená chobotnice by tam dokázala svorku utáhnout, ale ta není k dispozici. My tam nedosáhneme a tak musí nastoupit náhradní řešení. Uzavřít propojení mezi nádržemi je jednoduché, tam je kohout. Pak je potřeba otevřít kontrolní zátku a přečerpat zhruba dvacet litrů nafty do kanystru, aby se snížila hladina v nádrži. Hned první den plavby, pár minut po vyplutí, klečet v podpalubí na podlaze, držet balanc, pumpovat malinkou ruční pumpičkou, občas se praštit o nádrž, když přijde větší vlna, a přitom čuchat smrad jak na ropném tankeru, to je tedy zážitek, o který bych s chutí přišel. Normálně nemám s houpáním lodi problémy, ale teď jsem velmi rád, že můžu vzít
kanystr, vyvláčet ho na palubu a pak převzít od Jindry kormidlo.
Od poledne do jedné tedy řídím loď - zatím držíme jenom hodinové služby - a učím se pracovat s kormidlem. Kormidelní kolo jsem měl naposledy v ruce před třemi lety, když jsme pluli na Channel Islands, od té doby měly všechny plachetnice, na kterých jsem plul, pínu. Mám ji radši, protože mi připadá, že práce s ní je mnohem přesnější a daleko lépe cítím tlaky na kormidlo než při lanovém nebo zubovém převodu na kormidelní kolo. ETERNITY má ovšem kormidlo ovládané hydraulicky, což znamená, že tlaky na kormidelní list nejsou cítit vůbec a pokud se člověk nedívá na elektronický ukazatel vychýlení kormidla, zpočátku vůbec netuší, co mu ta loď vlastně bude dělat. Samozřejmě že po nějaké době jsem si na to zvyknul a dokázal udržet loď na kurzu s odchylkou pár stupňů, ale začátky byly krušné a připadal jsem si jako úplný trouba.
Zhruba od půl třetí odpoledne vidíme na obzoru ostrov Fehmarn, vítr se trošku stáčí k jihu a tak se krásně trefujeme do úžiny mezi ostrov a břeh. ETERNITY je stavěná spíš na dlouhé plavby v pasátních větrech než na kličkování proti větru v úzkých prostorách, víc než 50° k větru plout nedokáže, ale zase má díky dlouhému kýlu jinou výhodu: Když se správně vyváží plachty a nastaví kormidlo, tak si udržuje kurz sama. Celou službu od tří do čtyř odpoledne jsem na kormidlo nemusel ani sáhnout.
V šest vítr lehnul a tak balíme plachty, startujeme motor a pokračujeme na autopilota do znakované plavební dráhy pod fehmarnský most. Ukazuje se, že autopilot má na ETERNITY také svoje specifika. Protože je převod na kormidlo hydraulický a kormidlo má mnohem větší odpor než kolo, po zapnutí hydromotoru autopilota se list kormidla ani nehne, zatímco kormidelní kolo se roztočí jako ventilátor. Před stisknutím tlačítka Auto na příslušném přístroji je tedy nutné kormidelní kolo pevně přivázat kusem lana.
K vaření oběda se přes den v tom smradu nikdo z nás neměl a teď se nám už nic vařit nechce, tak si dáváme k večeři krajíc chleba s Ramou a kedlubnu. Přitom zjišťujeme, že jsme včera zapomněli koupit nějaký saponát, takže s teplou kuchyní asi bude problém. Až nám dojde ten zbytek Jaru co máme, zřejmě nebude v čem mýt nádobí. No, to vyřešíme, až k tomu dojdem. Teď je nutné si zapamatovat, abych zítra kolem poledne připomenul, že by se mělo uvařit něco k jídlu.
Setmělo se, obloha je úplně zatažená a je tma jak v tunelu. Naštěstí se nám počátkem plavební trasy před mostem, kde nejsou bóje osvětlené, povedlo projet ještě za soumraku a dále už bóje svítí. A máme zapnutý radar, na kterém je většina těch bójí také vidět. Radar je pro noční plavby zatraceně šikovná věc. Když na mne chvilku před půlnocí zaútočil rybář, stačilo mrknout na obrazovku a bylo jasné, že je ještě dvě míle daleko a nemusím si s ním tedy dělat starosti.
V půl čtvrté ráno se vyvazujeme na volném zbytku nábřežní zdi před marínou Holtenau pod čelenem jakéhosi ocelového trojstěžníku a jdeme se na tři hodiny vyspat. Sportovní lodě po Kielském kanálu potmě jezdit nesmí a čeká nás na něm 98 kilometrů, takže hned za svítání bychom měli být připraveni před komorou, abychom do večera stihnuli doplout až ke komorám v Brunsbüttelu a projet do Labe.
29.9.2014, pondělí
V sedm hodin máme budíček a za pár minut už odrážíme od nábřeží v Holtenau. Je šero, pošmourno a nevlídně.
Podle pilota mají sportovní lodě na kanál proplout starými komorami, ale na nich svítí zákaz vplutí a podle značení to vypadá, jako kdyby byly trvale mimo provoz.
Hlásíme se tedy vysílačkou na řízení provozu a dostáváme poněkud nesrozumitelnou odpověď, že máme čekat, až pojede nějaká velká obluda naším směrem. S řadou jiných plachetnic pak dvě hodiny kroužíme před Scheerovým přístavem, snídáme a čekáme na obludu.
V devět připlouvá 170 metrů dlouhá kontejnerová loď EILBEK, kapitán jí zasunuje do komory snadno a lehce jak škodovku na parkoviště a v čekacím prostoru začíná šrumec. Sešlo se nás tady celkem dost a je jasné, že všichni se do komory nevejdeme. Nakonec zaplouváme jako předposlední, za nás se protáhne ještě jedna německá plachetnice, pak se vrata zavřou a další musí počkat na sousední komoru. Vyvázání je mnohem jednodušší než v českém zdymadle; na bocích komory jsou asi metr široká plovoucí mola, která se pohybují v řetězových vodítkách, takže stačí jen vyskočit na molo, pokud možno přitom neuklouznout, protože je mimo kovové rošty pěkně naslizlé, protáhnout vyvazovací lana okem a upevnit zpět na vazáku na lodi. Jindru odesíláme do kanceláře zaplatit kanálový poplatek a čekáme, co se bude dít.
Neděje se nic, rozdíl hladin je jen pár centimetrů, což ani není vidět, ale přesto trvá proplavení dvacet minut, protože dokud všechny lodě nezaplatí, obsluha komory nikoho nepustí ven.
Po otevření vrat vyjíždí nejdříve malé lodě.
Holanďanovi před námi motor spíš kouří, než aby točil vrtulí, pluje strašně pomalu a Němec za námi se může pominout. Hvízdá, pokřikuje, pleská si dlaní o čelo a vůbec dává všemi možnými způsoby najevo, že strašně pospíchá a že máme zrychlit. Rádi bychom, jenomže i při plavbě na volnoběh musíme občas vyřadit, abychom holandského kormidelníka před námi nepodrbali na zádech čelenem. Jakmile se vlevo utvoří kousek volného místa, hulákající Helmut za námi dává plný plyn, rychle nás předjíždí, znovu na nás něco pokřikuje švabachem a za chvilku mizí v dálce za zatáčkou. My si v klidu předjíždíme Holanďana, protože mu ten výfuk fakt smrdí strašně, a pohodovou rychlostí 5,5 uzlu se na zhruba 1300 otáček plížíme kolem břehu, abychom nepřekáželi velké plavbě. Když nás EILBEK předjížděl, moc volného místa nezbývalo. Na břehu vede cyklostezka a za ní je val porostlý křovím, takže do krajiny není vůbec vidět. Na plachty se rozhodně jet nedá, nehne se ani
lísteček.
Asi za hodinu v dálce znovu vidíme loď uřvaných Němců a tentokrát vypadá posádka nějak schlíple. Jeden člověk dává na zádi vzpažováním a připažováním vzorový signál "Loď v nouzi", druhý stojí na boku, vyzývavě pohupuje smotaným červeným vlečným lanem jak šlapka kabelkou a když se přibližujeme, pokřikuje na nás, že se jim rozbil motor. Samozřejmě že se to z naší strany neobejde bez poznámek typu „Kdybys ho tak nehonil, blbečku, tak by se ti to nestalo“, „Měl ses místo hvízdání učit opravovat motory“ a podobně, ale protože neumí česky, je jim to celkem jedno, hlavně že jsme je vzali do vleku. Rychlost výrazně poklesla, jedeme jen něco přes čtyři uzly, a nafta teče proudem.
Dnes jsme na oběd nezapomněli. Standa uvařil těstoviny s nějakou salsou a nakrájel do toho poličskou klobásu, kterou dovezl Jindra. Klobása vypadá na pohled pěkně, ale po ohřátí je pěkně hnusná. Až bude příležitost, budu muset vyzkoušet, jestli je stejně odporná i ve studeném stavu.
Táhneme německou plachetnici dvě hodiny až na 67. kilometr, kde ji převazujeme na bok, odbočujeme na jezero Ober Eider a přistáváme s ní u mola opravny v Rendsburgu. Tam se milí Helmuti odvázali, vrátili nám půjčené vyvazovací lano, poděkovali a odešli na břeh. Ani flašku piva jsme od nich nedostali, natož aby se zeptali, jestli nám nemají přidat na naftu!
Inu, každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Je čtvrt na dvě a jsme teprve na 65. kilometru kanálu, takže je jasné, že to do soumraku ke komorám v Brunsbüttelu nestihneme, na Labe se nedostaneme a do Cuxhavenu tedy podle plánu dneska určitě nedojedeme.
Sice má zítra na moři foukat jihozápadní trojka, měli bychom vítr přímo do obličeje, ale i tak nás to štve. Alespoň že tady, v polovině kanálu, už jsou na břehu vesničky, krajina se trochu otevírá a tak je na co koukat. Taky tu mají krásný ocelový železniční most, pod kterým je na lanech zavěšený přívoz. Vypadá to legračně; na bocích záchranná kola, na střeše radar, ale jezdí pár metrů nad vodou a je to vlastně lanovka.
Celé odpoledne je skoro zataženo, ale přesto docela teplo. Jedu jenom v tričku, flanelové košili a v džínách. V šest se začíná smrákat a tak se vyvazujeme na dalbách uprostřed zátoky na 20. kilometru. K večeři si dávám opět chleba s lovečákem z Globusu a Jindra dojíždí zbytky těstovin od oběda. Jak mi Standa vysvětluje, díky Jindrovi na lodi nikdy žádné přebytky jídla nepřijdou nazmar. Vždycky všechno dojí. Začíná pršet a protože v noci jsme toho moc nenaspali, už v devět zalézáme do pelechu.
30.9.2014, úterý
V noci lilo jako z konve. Budíme se v osm, je zataženo, mlha že skoro není vidět na břeh, drobně prší a je celkem teplo.
Standa stahuje přes radioamatérskou vysílačku GRIB na další tři dny, abychom věděli, co nás čeká za větry. Nevypadá to nijak valně, stále má foukat dvojka od jihozápadu, takže přímo podél holandského pobřeží proti nám.
V deset hodin se odvazujeme a vyrážíme.
Jak se blížíme k Labi, začíná trochu foukat a mlha řídne. Na břehu už zase není kromě křoví nic a když je čas od času v roští mezera, je vidět, že krávy se pasou výrazně níž než my plujeme. Slaboučký vítr fouká ze směru 220° přímo proti nám. Zdá se, že zatím předpověď vychází, alespoň co se týká směru a rychlosti větru.
V poledne doplouváme před komory v Brunsbüttelu a vážeme se u plovoucího mola před nábřežím jakési zchátralé fabriky. Zdá se, že tady jsou malé komory v provozu. Na volání vysílačkou řídící věž nereaguje a tak prostě zase čekáme až něco pojede, abychom se k tomu přidali.
V jednu se vrací malý remorkér, který jsme dopoledne potkali, když někam tlačil bagr.
Právě včas, chvilku před tím těsně za námi zaparkoval obrovský bugsírák a do přistaveného hovnocucu začal vypouštět fekální nádrže, což přístavní povětří rozhodně nevylepšilo, a tak se rychle odvazujeme a vplouváme za jeho menším a notně otřískaným bráškou do zdymadla. Opět jsou tady plovoucí mola, taky pěkně klouzavá, ale rozdíl hladin je výrazně větší. Zdá se, že voda v Labi je zatraceně nízko a že ve výpočtu kdy sem přijet, abychom jeli s proudem, se přihodila nějaká chybička.
Ve 13:15 opouštíme zdymadlo a vyplouváme na Labe. K obědu vařím brambory a tlusté německé párky, pořízené za 2€ v kühlungsbornském supermarketu. Byly moc dobré a podle nálepky v nich bylo 93% masa; to není to Babišovo svinstvo plné kuřecího separátu z Kosteleckých uzenin, které člověk pořídí v českém krámě podobného druhu.
Od půl třetí hodinu kormidluji a ukazuje se, jaká je výhoda mít na palubě Jindru. Ještě pár set metrů před bójí už většinou ukazuje, kde je v mlze další. Mrknu vždycky na kompas, držím podle něj kurz a s trochou štěstí jí po půl míli spatřím taky. Ten chlap má místo očí laserové zaměřovače. Přitom je potřeba se bójí dost pečlivě držet, neboť napravo od nás se rozkládají mělčiny Medemgrund, které při odlivu koukají až 2,5 metru nad hladinu, takže nyní jsou sotva zalité vodou.
Po konci služby likviduji plechovku piva Holsten a začínám přemítat, že bych si měl ještě někde pořídit další. V sobotu jsem si jich koupil deset a když udržím spotřebu na jednom pivu denně, budu v pondělí na suchu, což je děsivá představa.
Ke kormidlu už se dnes nedostanu. Od Jindry si přebírá velení Standa, přejíždí na plný plyn v hustém lodním provozu mezi dvěma kontejnerovými příšerami na západní stranu plavební dráhy a těsně před šestou zatáčí do Starého přístavu, kde je za zdvihacím mostem městská marína.
Podle pilota ho mají otvírat vždy v celou hodinu a každou půlhodinu na zavolání, ale buďto jsme si to špatně přeložili, nebo změnili pravidla; v šest se most neotevřel. Když ho voláme vysílačkou, obsluha nás ujistí, že v půl sedmé přijede, tak se tady pohupujeme uprostřed přístavu a pozorujeme okolí.
Za námi stojí u mola legendární majáková loď ELBE 1 z roku 1948, která do dubna 1988 vyznačovala počátek plavební dráhy v ústí Labe a její světlo bylo viditelné ze vzdálenosti 23 námořních mil. Je to největší majáková loď na světě a také se do ní ze všech majákových lodí na světě nejčastěji naráželo, přežila 50 kolizí s jinými plavidly. Nyní ji na začátku TSS Elbe Approach nahradila bóje Elbe, což je blikající chcípáček, u kterého se hodnota Range v seznamu majáků ani neuvádí, ale majákovou loď udržuje skupina nadšenců stále v provozuschopném stavu a pořádají s ní i vyhlídkové plavby.
Před původními valy, chránícími staré město, zde během několika posledních let postavili nové protipovodňové zábrany, takže celý Cuxhaven je směrem od vody obehnaný vysokou hladkou betonovou zdí a za ní rostou nové prosklené kancelářské mrakodrapy. Vypadá to příšerně.
V maríně už samozřejmě hafenmeister není přítomen, v tomhle ročním období pracuje jenom asi hodinu denně. Není se co divit, u mol stojí pouze prázdné lodě a nikde není ani živáčka, ale sprchy a záchody jsou přístupné jen přes čipovou kartu, kterou by bylo příjemné nějak získat. Nakonec mu Standa zatelefonoval a tak se zjistilo, že kartu dostaneme za 5€ v hospodě na rohu, na nástěnce si máme vyzvednout obálku, dát do ní 15€ za parkování a hodit mu ji do schránky na dopisy. Trošku mi to připomíná loňskou zastávku v norském Askvollu, ale tam jsme nikam nemuseli volat, tam přijel o půlnoci Nor v mercedesu sám od sebe, aby nám půjčil klíč od záchodu.
Zatímco kapitán kontroluje motor, jdeme s Jindrou do nedalekého supermarketu nakoupit chleba, mycí prostředek na nádobí a 5kg brambor za 2€. Čipová karta z hospody funguje nejenom jako vstupenka do kontejneru se sociálkami, ale také se jí platí za sprchu, která při použití odečte 1€ z kreditu. Je dost zajímavé, že podle vyvěšeného návodu mají za tyhle peníze chlapi teplou vodu šest minut, zatímco v dámských sprchách teče teplá voda minut osm. Jasná diskriminace!
Konečně jsem se po čtyřech dnech oholil a dal si sprchu a připadám si jako úplně nový člověk.