V úterý 2.7.2013 v sedm ráno budím loď a o půl hodiny později již odrážíme
od mola v Ålesundu a pokračujme k severu znakovanou plavební trasou kolem
letiště na ostrově Vigra.
Je polojasno, slaboučce fouká od severovýchodu,
a protože míříme na severovýchod, opět si užíváme rekreačního naftingu. Plujeme
po úplně hladkém fjordu, okolní kopce mají vrcholky v mracích a leží na nich
sníh. Jsme zhruba 240 mil od severního polárního kruhu, ale je celkem příjemně,
jsem ve službě v džínách, košili a bundě, jen do croksů jsem si vzal tlusté
vlněné ponožky. Už po tom pátečním slejváku konečně uschnuly.
Na vodě občas projede nějaký přívoz a potkali jsme jeden námořní podvalník,
sloužící zřejmě pro obsluhu ropných plošin, jinak je všude pusto a prázdno.
Břehy jsou dnes mnohem přívětivější. Místo strmých skalních stěn je většinou jen
příkrý svah, na který se vejde i vesnička s pastvinami a polem, a místo
špičatých vrcholků tvoří kopce na pobřeží jen takové kulaté boule.
Na hlídku od 17. hodiny si beru pod bundu i flísku. Původně jsme chtěli přespat
v Budu, ale nakonec to svorně zamítáme, za úplného bezvětří se protahujeme
rozbouřenou úžinou mezi ostrovy Nørdre Odden a Tjønnøya, naposledy při naší
plavbě vyplouváme na volné moře a v dlouhých oceánských vlnách kopírujeme
pobřeží. V 18:43 překračujeme 63° severní šířky.
Protože máme opravdu spoustu
času, zaplouváme do Kristiansundu a těsně před půlnocí se zde vyvazujeme
na konci mola pro hosty.
Je poměrně zvláštní, že jsme dál na severu a přesto je
dnes větší tma než při obeplouvání Stattu. Už týden plujeme bez předpovědi
počasí a když jsme tak po přistání, popíjejíc na mole pivo, koukali na oblohu,
zjistili jsme, že pranostiku o tom, jaké počasí věští ranní nebo večerní
červánky, si každý pamatujeme jinak. Po krátké diskuzi nám ale došlo, že když je
půl jedné v noci, stejně nevíme zda jsou tyhle červánky ranní nebo večerní,
a tak jsme šli spát.
Ve středu ráno byl zase raketový start, 9:55 budíček a 10:23 už vyplouváme
od mola. Stihli bychom to i dřív, jenže Standa s Pavlem hledali jak zaplatit
za naše noční stání. Nenašli nic.
Nikde nebyla žádná kancelář správce, nikde
nebyl ani človíček, žádná cedule s informacemi, žádný kastlík na peníze. Když
není jak a komu zaplatit, odplouváme bez tedy placení.
Je krásné teplo, jedu jenom v košili, z jasné oblohy svítí slunce a od severu
vane slabý větřík. Jen na genu vplouváme do Vinefjordu a protože dnešní plavbu
už pojímáme opravdu rekreačně, neboť do cíle nám zbývá jen 100 mil a máme na ně čtyři
dny, vytahuje Standa rybářské náčiní a zatímco já kormidluji, lovecké trio se
pokouší ulovit večeři.
Zpočátku dost neúspěšně, i když možná že kdyby si kapitán
sundal ochranné silikonové návleky na koncích háčku, třeba by mu to šlo
od počátku lépe. Takhle chytil první makrelu v poledne Jarda.
Vítr se postupně stáčel na jihozápad a sílil, zanedlouho už Bagatela uháněla
rychlostí přes čtyři uzly skoro na zaďák a já si říkal, že žádná ryba nemůže být
tak blbá, aby se hnala za návnadou, prchající touhle rychlostí. Omyl, může;
ve 14:45 chytil další makrelu v plné rychlosti Pavel.
V šest večer vítr skončil, jako kdyby ho vypnuli vypínačem. Pokračujeme na motor
a Jarda dělá k večeři smažený úlovek dne s bramborovou kaší. Uzenou makrelu jsem
doma nikdy moc nemusel, ale tohle nebyla večeře, to byla pohádka.
V deset večer se blížíme k fjordu Trondheimsleia, na zalesněném hřebeni plane
obrovský oheň a zdá se mi, jako by měli místní Vikingové nějakou slavnost.
Po pár minutách je ale jasno, že Vikingové s tím nemají nic společného. Pavel
zahnul za výběžek ostrova, tam byla fabrika a ten oheň jí šlehal z komínu.
Čeká nás teď 40 mil plavby pořád rovně fjordem. Od jedné do dvou kormidluji
podle břehu já a je to dost nuda. Celou další službu od pěti do šesti jsem se
těšil, že na mne konečně vyjde zatáčka, ale nevyšla. Do Trondheimsfjordu zatáčí
až Pavel v 6:09, kdy se také dostáváme na nejsevernější bod naší plavby:
63°39'7". Necelé tři stupně nám chybí k severnímu polárnímu kruhu.
Krátce po poledni přistáváme u mola pro návštěvníky v maríně Skansen
v Trondheimu.
Bagatela ze Štětína uplula 1020 námořních mil za 13 dní se čtyřmi zastávkami
ve Skagenu, Askvollu, Ålesundu a Kristiansundu. V celkovém součtu se ukázalo, že
jsme upluli víc na motor než na plachty, ale ten rozdíl byl skutečně jenom pár
mil.
Po přistání děláme pořádek v zásobách pro další posádku.
Zbývá nám spousta rumu,
tatranek, bramborových kaší a konečně jsme objevili i jiné polévky, než ty se
šunkovými knedlíčky. Bohužel nikdo teď polévku nechce.
K obědu ohříváme kuře
na cibuli v hořčičné omáčce, zalézáme se konečně v klidu prospat a večer pak
věnujeme likvidaci přebytečného rumu a vyhodnocení celého zážitku. Díky našemu
střídání jsem zatím nikdy neměl možnost spatřit v plné kráse Jardův speciální
spací pytel do polárních oblastí a je to tedy opravdu neuvěřitelný zážitek.
V pátek ráno se budím až v půl desáté a trolové nám ukazují, jak bychom také
mohli mít, kdyby se naštvali.
Venku je zataženo, šedo, leje a je chladno. Sice
se dá pobíhat jen v tričku, ale žádný luxus to není, vůbec se nám nechce z lodi
a tak jen tak různě hovoříme a popíjíme čaj, rum, kávu a rum.
Po ustání deště
jsme dobrali v čerpací stanici na vedlejším mole naftu do kanystrů, došli najít
nádraží a prošli si město. Na to, že zde korunují norské krále, tedy není
Trondheim nic moc. Zřejmě tady také často hořelo a tak toho z původní zástavby
moc nezbylo, jenom kolem přístavu ještě stálo pár dřevěných domků, protože tam
měli vodu na hašení po ruce. Ve tři už jsme zase byli na lodi, uvařili oběd
a zahájili odpolední spánek. Opět začalo pršet.
Zítra si během dne zabalíme a večer přijede druhá parta, která dopraví Bagatelu
do Tromsø. Tam si ji za dva týdny převezme Pavel Elstner se Zdeňkem Žižkou
a jejich posádkou a vyrazí na Špicberky. Bohužel bez nás. Snad se mi podaří se
tam podívat někdy příště. Nám letí v neděli ráno letadlo do Prahy.